Tři zmrzlí

čtvrtek 14. květen 2009 18:42

U příležitosti ukončení mezinárodního meteorologického svátku „Třech zmrzlých“ uvádím stejnojmennou povídku, jež se vlastně jmenuje „Potapěči“. Tuto zběsilou hororovou, dadaistickou suitu, jsme společně s panem Miroslavem Skvarilem napsali
v raných devadesátých letech pro přátele u zamrzlého záběhlického rybníka Hamrák.

POTAPĚČI
Ozvalo se klepání. S údivem jsem se rozhlížel kolem, ale nespatřil živáčka. Stále někdo ťukal. Nejprve jsem si myslel, že mi drkotají zuby, ale nebyly to ony. Pod průsvitnou ledovou krustou jsem spatřil žabího muže. Pochopil jsem jeho smutný úděl.

Mráz sílil. Viděl jsem jeho zděšený zrak pod potápěčskými brýlemi. Vtom jsem spatřil dalšího muže. Jeho trup čněl způli nad zmrzlou hladinou rybníka na způsob uvězněných labutí. Spěchal jsem k němu.
„Chytlo mě to, sakra,“ klel chlapík.
Bylo mi ho líto.

„Kolik vás tam je?“ otázal jsem se se zájmem.
„Kromě mmne ještě Servác a Bonifác, doběhněte pro pomoc…“
Líně jsem se odšoural k tomu prvnímu. Zvesela jsem se na něj zazubil.
Muž přestal usilovně ťukat a změřil si mě nenávistným pohledem.

Přemýšlel jsem, kde je ten třetí. Zamrzlá labuť se začala neklidně šít.
Nejsem žádný hlupák, a tak jsem si k ní pospíšil. Dole pod ní štrachal jakýsi tmavý stín. Došlo mi, že ten chlapík ještě neví, že mrzne. Po chvilce zvolna odplul k druhému břehu.

Ten, co vyčníval se choval opravdu zhruble. Nevím, komu nadával, vždyť krom mé maličkosti, jak již jsem zmínil, zde nebylo živé duše. Trochu jsem mu přidržel míček na šnorchlu. Nadávky ztichly.

Šel jsem zkontrolovat toho třetího ke druhému břehu. Nebyl tam. Napadlo mě zlé tušení. Zdymadlo. Chce proklouznout zdymadlem. Musím mu pomoci. Pod zdymadlem jsem ho skutečně spatřil. Cosi tam kutil. Pokusil jsem se pootočit šroubem zdymadla. Zdymadlo se skřípavým hlomozem skříplo mužovy ploutve. Muž dole cosi gestikuloval.

Mezitím přišli dva rybáři. Překvapilo je, že je rybník zamrzlý. Řekl jsem jim
o těch třech. Všichni jsme se tomu vesele zasmáli a šli vysekat otvor do ledu. Jeden z rybářů si při tom seřizoval harpunku. Asi po pěti minutách se vynořila Servácova hlava. Vzduchem zasvištěla harpuna. Lanko se v mžiku počalo odmotávat.

„Sakra, ten má tah!“
„Přitáhni ho!“
„Nesmí ti zdrhnout mezi kořeny!“
„Už nemám šňůru!“
„Tak sakra zaber!“

Úlovek se ještě chvíli bránil, ale rybářovy svalnaté paže ho pomalu přitahovaly. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vytáhli sumce.
Muži se poplácali po ramenou.
„Pěknej chlapík!“ pochválili kořist.

Sumec cosi naznačoval.
„Hele, ryba mluví!“ zasmál se lovec.
„Vosol ho!“ řekl druhý a přetáhl ho potěhem.
Sumec se sesul.
„Fakt pěknej macek,“ řekli, vzali ho na záda a šli domů.

Pomalu se smrklo.
„Asi taky půjdu domů,“ pravil jsem sama sobě.
Vykročil jsem.
„Sakra…“

Jan Lněnička

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy