Staneme se bezdomovci?

středa 9. duben 2014 18:23

Infantilních povídaček o roztomilých domácích zvířátkách jest přehršel. Hororů o teroru, jež působí domácí bestie, pomálu. Zde je jeden takový.

Zvířecí tečka za zprávami TV Nova působí jako nevkus, zdrobňování jmen miláčků v článcích o životě s domácími zvířátky působí odpudivě, snad nejhrůznější je však, pokud někdo obyčejnou fenu nazve „psí slečna“, to není ani nevkusné ani odpudivé, to je již za hranicí rozumného uvažování.

Avšak i já a moje žena jsme se takových věrolomností dopouštěli a naše zvířátka hýčkali tak dlouho, až si ochočila, potažmo osedlala ona nás. Zvířata máme čtyři. Kočky Sisi a Mimi, černého kocoura Mikeše a jezevčíka Ježka. Pokud jsme bydleli v Písku na sídlišti, byly síly vyrovnány, dokonce se dá říct, že jsme byli pány ve svém bytě.

Pak jsme se však odstěhovali na vesnici. Zvířata, která dříve dlela pouze u radiátorů, a klackovala se po bytě a byla tak zvířaty domácími, dostala výběh a tím se z roztomilých domácích kočiček a pejska pomalu stávali predátoři. Ano, probudily se u nich atavistické sklony.

Aby našeho neštěstí nebylo málo, máme sousedy, kteří mají asi deset psů a jedenáct koček, nikdo to neví přesně, kteří jako nezjednaní běhají po zahradě, občas utečou a bezhlavě běhají po vsi. Tito naprosto postrádají jakékoli vychování a disciplínu a naše kočky i psa kazí. Těžko pak někoho vychovávat! U lidí se dá chlapečkovi říct: „S tím se nekamaraď, je to lump a dostane tě do průšvihu," hošík sice poslechne, až když je pozdě, ale naše kočky zdrhnou přes plot a je jim úplně jedno, když od nich chytnou blechy, špatné mravy nebo se s nimi porvou. Jsou naprosto nepoučitelní.

Postupně nás naše zvířátka začala terorizovat. Přestala jíst granule, pít vodu natočenou z vodovodního kohoutku. Museli jsme jim kupovat masové kapsičky a vozit balenou vodu Crystalex, žádnou jinou nechtěla. Občas nám vybílila ledničku. A běda, když měla špinavé misky!

Ani to by nebylo nejhorší. Jak známo, kočky jsou noční dravci. Přes den spí a v noci loví, pokud se to nepovede, jdou se nadlábnout domů a znovu jdou na lov. Tak se v noci z našeho domu stal průchoďák. Pokud jsme jim neotevřeli, mňaučili tak dlouho, dokud nás neprobudily a my jim chtíc nechtíc museli otevřít. Vůbec jsme se nevyspali, za pár neděl jsme byli v takovém psychickém stavu jako vězni v soukolí pražského procesu, jak o nich píše Artur Longen.

Rozhodl jsem se tedy udělat kočičí dvířka. To však byl začátek konce. Kočičími dvířky se protáhl i náš jezevčík, který sice přes noc způsobně spal, avšak přes den, když jsme nebyli doma, spolu s kumpány od sousedů přepadal pražáky – výletníky, kteří, ničeho zlého netuše, chodili kolem nás dolů k Sázavě. Slabé kusy, které neuprchly, jsme nacházeli na kost ohlodané na zápraží našeho domu. Aby se nic nepoznalo, jejich kostry jsme uklidili do jímky za domem, kterou již nepoužíváme. Chápu, že to nebylo nejlepší řešení, ale vzhledem ke svému psychickému stavu jsme na nic jiného nepřišli. Vesničané sice věděli, že se u nás něco podivného děje, ale protože nemají rádi lufťáky, mlčeli.

Jednoho dne jsme přišli z práce domů a zjistili, že z našeho domku se stal zvířecí útulek, či nazval bych to spíše výstižnějším slovem bordel. Věřím, že i nějaká „psí slečna“ byla k mání. U vstupních dveří stál Ježek se Sísou a vybírali vstupné. Tu myš, tu kost, ptáčka nebo vafli. Stůl, židle, křesla, gauč, vše obsypáno chundelatými malými psíky a rozličnou kočičí havětí. Štěstí bylo, že jenom drobotinou. Doga by se kočičím otvorem neprotáhla. Lednice a zásoby jídla vybílené, smrad „jak ve vopičárně“, nakadíno, načůráno – obraz zmaru.

I mou ženu, která byla k výstřelkům rozhulákaných zvířátek přece jen shovívavější, přešel úsměv. Byli jsme v koncích. Ani chytrý a moudrý soudruh Lenin by nám nepomohl. Volat Martě Kubišové by byl nesmysl. Tiše jsme vycouvali ze dveří.

Přestěhovali jsme se do Prahy zpátky k mamince. Bydlí tu sice sestra s rodinou, takže je nás tu jako psů, ale ze zvířátek jsou zde jen rybičky a křeččí slečna. Rybičky jsou v akváriu a křeččice v kleci, tak by se nemělo nic stát. Zůstaneme do té doby, než se zotavíme a promyslíme si, co podnikneme. Snad nás sestra nebude mít do té doby plné zuby a nevyžene nás.

Včera volal soused a ptal se, jestli jsme neviděli jeho babičku. Řekl jsem, že neviděli.

Trochu se bojím, že se staneme bezdomovci.
Jan Lněnička

SvatavaDobrý konec20:169.4.2014 20:16:58

Počet příspěvků: 1, poslední 9.4.2014 20:16:58 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy