Ze vzpomínek vyznavače bigbítu

neděle 17. listopad 2013 18:22

V rádiu právě dohrál Kocábův Pán výtahů a mně se vybavila vzpomínka na festival ve Veselí na Moravě, jež se odehrál dávno – v létě roku 1981.

O festivalu jsme se dozvěděli kde jinde, než v hospodě, možná U Glaubiců, kam jsme chodili poté, co jsme si vypůjčili nějakou rockovou literaturu na americké ambasádě. Tuto jsme pak ostentativně vyložili na dřevěnou desku stolu, abychom my hoši, ač předpisově ostříháni dle direkcí našeho učebního ústavu, byli mezi dlouhovlasými máničkami zajímavější a ony nás vnímaly jako sobě rovné. A tak se k nám dostala i zpráva, že na Moravě je nějaký festival. Hraje tam prý Mišík s Etc… a jelikož my byli jeho až fanatičtí fandové, bylo jasné, že se jede.

V sobotu časně ráno jsme byli s kamarádem Františkem nastoupeni na Hlavním nádraží a nalodili se do vlaku směr Morava. Po dobu naší jízdy se nic zvláštního nestalo, jak by znělo v hlášení o průběhu naší pouti, kdybychom měli informovat své nadřízené na vojně, kam jsme na podzim měli narukovat. Leč v té době jsme tuto formulku neznali, naše životy byly bezstarostné a v rámci socialistického realismu i svobodné.

V těch letech se přeci jen uvolnila atmosféra zákazů všeho možného, takže se i vyrojilo hudebních skupin jak hub po Černobylu. Jedna z těch vyrojivších se kapel byl i Pražský výběr. Rock ´n´ roll byl v té době jedna z mála činností, ve kterých se mladý člověk mohl jakž takž svobodně společensky realizovat.

Festival se odehrával na místním fotbalovém stadiónu. Lidí hafo, stánků s pivem a občerstvením málo. Klasický obraz předpodnikatelských dob, ale přijeli jsme za hudbou. A té tu bylo až až.

Pamatuji se, že první hrál Bronz, což byl po zákazu přejmenovaný Progres. A jak jsem uvedl, stánků málo, vystoupení Bronzu jsme tedy prostáli v mnohametrové frontě na pivo. Přišli jsme až na konec, kdy Pavel Váně zpíval i přes zákaz píseň, která praví: „Nám vládne král, má jméno heroin.“ Neb to bylo zakázané, celý stadion si slogan s chutí zazpíval s sebou.

Kdo ví, jestli někdo ze zúčastněných někdy v životě tento prášek smažil. Až dnešní mladí lidé vědí tu skutečnost, že jestli bůh vymyslel něco lepšího než heroin, nechal si to pro sebe. My jsme byli spokojeni s pivem.

Skupiny na pódiu se střídaly, až konečně nastal večer a nastoupily největší stars. A mezi ně patřil Pražský výběr. Dosud jsme je neviděli, ale předcházela je zvěst, že je to fakt bomba. A byla! K převážně statické pódiové prezentaci klasických rockerů přibyla show. Chlapci fakt vypadali šíleně! Kocábovy olbřímí zběsilé brýle, Pavlíčkův domorodý příčesek, Čokovy pódiové kreace, zkrátka rajtovali po pódiu, jako by je kousla, tarantule nebo co.

A hudba! Ta už se odstřihla od starých hard rockových klišé a navázala na novou vlnu. Tehdy něco podobného dělali američtí Devo. Jejich texty byly navíc zpívané klasickou svahilštinou. Prostě pohoda, rock, hudební nadhled a sranda. Tehdy tam s nimi hrál na bicí Jiří Hrubeš a bonga obsluhoval Jiří Tomek (co dnes s tímhle chlapíkem je, to fakt nevím). Pověst tedy nelhala. Tahle skupina snad poté, co začala hrát novou vlnu (před tím byla orientována na jazz-rock), vlastně neměla období, kdy by se horko těžko zapisovala do podvědomí posluchačů. Hvězdami se snad stali už při svém založení. Bez promotion i bez internetu. Jen šířením hospodských tam tamů. Tehdy byli začínajícími hvězdami a díky pozdějšímu zákazu se z nich staly mega stars. Pak něco zakazujte!

Nakonec přišel jako vždy skvělý Mišík v nadupané sestavě ještě se Šusterou za bicími a finíto. Nálada jako by ani komunistů nebylo, z toho se dalo pár týdnů žít.

Počítali jsme, že zde přespíme někde pod stromem na mezi. Avšak jako vyčůraní pražáci jsme pojali nápad, nasáčkovat se některé pražské kapele do auta. A povedlo se. Nacpali jsme se do rozhrkaného autobusu, který přepravoval aparaturu Pražského výběru. Seděli jsme na zrezivělém blatníku mezi bednami, zdola na nás sice jakousi dírou foukalo, ale byli jsme šťastní, že jedem s muzikusy. Společně s námi jeli ještě Ladislav Čepelák, basák, teď snad hraje v Pumpě a do dveří museli donést i zcela zjevně opilou Janu Koubkovou. Démon alkohol se slavným nevyhýbá. My, vypatlaní alkoholici však bojujem!

A tak zatímco Jana Koubková mívá své recitály u Apolináře, já jsem bavil své spolutrpící opilce povídkami v Jemnici. V té době, kdy jsem seděl na popraskaném blatníku jsem jistě takovou zašmodrchanou patálii nepředjímal.

Frčeli jsme českou zemí po dálnici, když jsme odbočili a zastavili u jakéhosi rodinného domku. Bylo asi pět ráno, slunce svítilo, další hezký den před námi. Z domu vyšel příjemný, avšak důstojný muž a dal se s námi do řeči. Po anglicku o počasí. Dýchlo na mě cosi z období První republiky. Noblesa. Posádka začala nosit aparaturu a my jsme též přiložili ruku k dílu. Jelikož pak přijelo i auto s Michaelem Kocábem, vydedukovali jsme, že ten pán je jeho otec. Byla to zajímavá kombinace. Důstojný starší pán a syn, který vyvádí zběsilá alotria na pódiu. Až později jsem se dověděl, že ten pán je také evangelický duchovní. To anglické setkání bylo povznášející. Docela něco jiného než rocková vřava. Noblesa nám, lidem vychovaným v panelákovém socialismu, chybí.

Ráno nás rozhrkaný autobus vyplivl u mostu Klementa Gottwalda a my zašli hned nahoru na Letnou na burzu s deskami a o tři měsíce později jsme rukovali do armády. Když jsme se vrátili, byl Pražský výběr a ostatní kapely, které v té době vznikly, zakázány.

Mnohem, mnohem později jsem zašel do kostela Svatého Salvátora na kázání toho důstojného pána – Alfréda Kocába. Po kázání, když kněz stojí ve veřejích svého chrámu, podává každému ruku a loučí se s ním, jsem se ho na to, zda si pamatuje naše anglické setkání, nezeptal.

Určitě by si ale vzpomněl.
Jan Lněnička

Lída V.Nějak jsem nepochopila,00:1019.11.2013 0:10:54
JAPJeště upřesnění k Bronzu.21:5418.11.2013 21:54:53
Jan LněničkaTen jazyk Kocáb nazýval10:5118.11.2013 10:51:50
VJJá si to pamatuju jinak10:1818.11.2013 10:18:22

Počet příspěvků: 5, poslední 19.11.2013 0:10:54 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy