Konec revolucionáře

neděle 16. září 2012 14:27

Ve čtvrtek 13. jsem byl nucen zrevidovat své revoluční myšlenky. Někomu by se mohlo zdát, že se mi ani moc nestalo, že jsem ani žádný revolucionář nebyl, spíš fantasta, leč to na mém prozření nic nemění.

Je možné, že světové revoluční a dělnické hnutí utrpí odchodem svého horlivého zastánce a nadšeného propagátora nenahraditelnou ztrátu. Je dokonce možné, že zklamaní revolucionáři mne kvůli tomuto činu postaví na chmurný piedestal vedle takových zrádců jako Lev Trockij nebo Michail Gorbačov, přesto soudím, že jakákoliv revoluce je nesmysl, jenž by do našich životů vnesla jen další násilí a nespravedlnost. Lump zůstane lumpem, ať už se režim změní jakkoliv. Ne, že bych si myslel, že tento systém je nějak báječný a spravedlivý, ale když revoluci, tak jedině, jak o ní mluvil Masaryk – revoluci hlav a srdcí.

Jisté náznaky toho, že nejsem kovaný proletář a že se ve mně dokonce skrývá maloměšťák se sklony k individualismu, jsem míval ve svých snech. Občas se mi zdávalo, že po Václavském náměstí pochodují v pevném šiku masy uvědomělých pracujících a skandují něco jako sláva Straně. Já celé dění s němým údivem sleduji z okna a děsím se otázkami, zda budou zrušeny strany, bude cenzura a socialismus, jak jsem ho před pár desetiletími poznal. Rádio přenáší nějaký projev z parlamentu v tom smyslu, že se nemusíme ničeho obávat, že nějaká demokracie bude, ale zůstane jen pár stran, něco jako Národní fronta. Ještě ráno, po probuzení tomu věřím a obchází mne děs.

Pravda, že bych byl z toho našeho bordýlku nadšený, to nejsem, ale to, oč jsem snil a proč jsem chodil na demonstrace se mi víceméně splnilo. Díky mnoha vydavatelstvím mohu sehnat literaturu, která se mi líbí, mohu se seznamovat s myšlenkami, jež mne zajímají, sebevzdělávat se, poslouchat hudbu jakou si zamanu, vyrazit na kole po polní cestě třeba do Rakouska. Mohu si psát co chci a přes tisíce pitomostí kolem si mohu žít po svém.

Dnes to beru jako samozřejmost, ale ještě před 23 lety tomu tak nebylo a pochybuji, že v důsledku nějakého revolučního kvasu by byly podobné individualistické choutky povoleny. V záplavě rozličných událostí bych na tyto skutečnosti zapomněl. Ale nestalo se.

Stačila jedna trafikantka, která mou paměť osvěžila. Vcelku banální historka…

Uznávám, nezachoval jsem se zrovna slušně, ale na svou obhajobu musím dodat, že jsem měl po noční a mé cerebrální schopnosti byly v útlumu, navíc nemám za sebou ani denní kurs gestalt terapie, tudíž na místo chladné mysli dal jsem průchod svému vzteku.

Tak jako každé ráno jsem vystoupil z autobusu na Budějovické, šel si koupit Lidovky a protože jsem si zapomněl vzít na cestu vodu na osvěžení, hodlal jsem zakoupit malou lahvičku citrónové minerálky. Své skromné přání jsem přednesl paní prodavačce. Bohužel jsem nespecifikoval svůj nákup přesně, a tak se místo půllitrové lahvičky na pultu objevila láhev zvící litr a půl. Nic zlého netuše jsem paní požádal, že chci jen malou.

„A jak to mám asi vědět?“ osopila se na mne ta osoba, udělala asi dva kroky a lahve vyměnila. Nechal jsem to být.

Podával jsem jí peníze, když na mne prodavačka vyjela: „To jsem zvědavá co lidi jako vy budou dělat?“

„A co jako?“ zeptal jsem se.

Baba odtušila: „No, až se to otočí, jestli pudou s proudem.“

„S jakým proudem,? znovu jsem se zeptal a pociťoval slabé záchvěvy agresivity.

„To uvidíte!“

To už jsem se neovládl: „Heleď ty krávo, ty máš obsluhovat, seš obchodnice, ne?“

„Nápodobně,“ řekla bůh ví proč a já se slovy, „takovou krávu jsem neviděl,“ se vzdálil do podzemí stanice metra.

Později jsem usoudil, že když si kupuji Lidovky, baba usoudila, že patřím k jejím třídním nepřátelům. Ona pak ve své lenosti sama sebe viděla na straně vykořisťovaných, uražených a prací ponížených. Nejvíc jsem se zalekl toho jejího „proudu“. Jak byla neochotná a tupá, to slovo sedělo, až mrazí.

A já si vybavil svůj sen jako naživo. Úplně jsem viděl ten proud mas, jak kráčí po Václavském náměstí a tahle baba tomu velí. Byl to přesně ten typ nevlídné bolševičky, která vás pošle do kriminálu jen za to, že namísto abyste mašírovali pevně zařazeni v plném proudu, někde jste v tom čase zevlovali na lavičce a četli si Heideggera. To se přece nedělá, když jsou masy v pohybu přemítat nad nesmrtelností chrousta. Hanba! Jak to vysvětlíš soudruhům, Straně? No, znáte ty kecy aspoň z literatury, když ne ze života.

Dovedu si představit jak tahle baba vyvlastňuje malé podnikatele, buzeruje živnostníky, šikanuje intelektuály. A houfy takových! I zjevili se mi další a další tlupy jedovatých babic s pluky nařvaných milicionářů v ulicích.

I zalekl jsem se té představy, sundal jsem z klopy placku Che Guevary a ve svém nitru zavrhl marxovu proletářskou revoluci i s jeho báječným novým světem.

A tak té milé paní mohu vzkázat, že měla pravdu. S žádným proudem rozhodně nepůjdu. Vlastně ani nevím, co bych v takovém případě dělal, ale možná bych se mohl pro jistotu začít učit mimozemštinu, jak jsem viděl na nabídce kurzů na plakátě. Nebo to byla nizozemština? Jedno vím jistě, do téhle prodejny už nepůjdu ani pro sirky.

Škoda, že politici podobné zkušenosti nemají, třeba by si správu obce přestali plést se soukromou trafikou.

Já sám pro sebe si dávám pro příště za úkol nazírat na útoky na své ego neosobně tak, jak o tom hovořil Jaroslav Dušek ve svém televizním profilu:

Jestliže mi někdo řekne, že jsem debil, uvážím, že to řekl pouze jeden člověk. Budu muset mít v té chvíli na mysli, že na světě je sedm miliard lidí, přičemž čtyři miliardy o tom možná ani neví.
Jan Lněnička

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy