Budu kandidovat

pondělí 13. srpen 2012 20:06

Zas mě to chytlo. V novinách jsem viděl Obamu s baseballovou pálkou a telefonem. Psali, že mu bylo jedenapadesát. To mně bude v listopadu. Mám nejvyšší čas!

Při tom telefonátu nějak naštval Turky. No a co? Každý ví, že Turci jsou psi pohanští, tak o co jde? Až já budu prezidentem, klidně jim to řeknu do očí.

Až budu prezidentem? Nevím, čím to je, ale občas mě to chytne. Naskákají mi červené pupínky na tváři, rozšíří se mi aorta, jsem agresivní, docela ztrácím soudnost a trpím pocity velikášství. V tomhle stavu by pro mne nebyl problém zatopit Moravu i s Moravany a postavit pro nás Čechy moře, nebo přidat další bloky do Temelína.

Což o to, program, se kterým bych kandidoval, je celkem střízlivý a jistě by u většiny voličů uspěl. Kromě toho moře a Temelína bych ještě zrušil letní čas, nastolil komunismus a zavedl počasí na přání každého jedince. Po volbách bych všechny, kdo mne nevolili, podrobil tortuře. Ti nejzavilejší oponenti by pak byli povinni sledovat tklivé životní příběhy z pořadu Pošta pro tebe, aby tak roztála jejich zatvrzelá srdce. Ty, které by se mi nepodařilo zlomit, bych angažoval do státních cirkusů za klauny. Přeškolení by se pak stali základem pedagogického sboru Vysoké školy kultu mé osobnosti (VŠKOJL).

I když vím, že mé názory jsou poměrně rozumné, přesto, pokud jsem v soudném stavu mysli, vím, že ve volbách bych neměl šanci. Abych byl opravdu zvolen, musil bych být tak chytrý jako Jirka B. nebo aspoň Václav K. a na to nikdy nebudu mít.

Někdy mi tato obsese přináší problémy i v osobním životě. Tuhle jsme jeli se ženou do Luk pod Medníkem. Já, místo abych sledoval krásy kol tratě Posázavského Pacifiku, začal jsem být neklidný jak starý Brůna, vyndal jsem z usárny papír a propisku a žádal lidi , aby se mi upsali na arch pro podporu mé kandidatury. Občas se to stává i obráceně. Pod falešným dojmem, že mně musí každý znát,se lidem neomaleně podepisuji. Tentokrát jsem chtěl podpis já. Lidé v obou případech nechápou a mají ze mne legraci. Někdy se i podepíšou. No co, lepší, než kdybych byl jako ten modrej, co kandiduje proti mně, toho by se určitě děti bály. I tak mě někteří přezírají. Nejhorší je, že žena se ke mně v takových případech nezná a to by přitom mohla být první dámou.

Občas bývám zbit jako můj dědeček, když u natvrdlých sedláků v padesátých letech agitoval za výhody rozorávání mezí a slučování se do družstev. Nevím, asi jsem sedl do špatného vlaku, ale dopadl jsem jako můj předek. K mé smůle ve vagonu seděli nějací prokapitalističtí prdi jedoucí na team building, kteří mé kecy nesnesli a v Petrově mně vyhodili z vlaku.

Byl jsem pěkně potlučený. Sebral jsem se ze země, přešel jsem most do Pikovic a vydal se posázavskou stezkou vstříc stráním u Medníka. Tu jsem v povzdálí uviděl jakousi osobu. Myslel jsem, že je to babička Méry, kterak kráčí do volebního boje. Téměř jsem se trefil, byla to advokátka Slomková. Prý se nějak vloudila loudit podpisy mezi trampy. Ti jí vypoklonkovali, že už mají svého šerifa a žádnou navoněnou squaw nepotřebují: „Karamba!“ řekli, odplivli si a poslali jí proděravěnou kéňou peřejemi. Tak tak se zachránila.

Byla poměrně zmatená a ptala se na cestu do Prahy. Začal jsem po kapsách štrachat kompas, když jsem ho nalezl, nešťastnou náhodou mi vypadly archy s těmi několika podpisy, které se mi podařilo ulovit ve vlaku. Advokátce se počalo chvět chřípí, rozevřely se jí zorničky a chtivě lapla po arších. Než jsem se vzpamatoval, již jsem se válel ze stráně u Medníka do Sázavy.

Zachránili mne trampové z osady Toronto, kteří šli protestovat proti stavbě dálnice nad jejich hlavami a mne nalezli v bezvědomí zaklíněného mezi kmeny dvou přestárlých metují. Vrátili se se mnou do tábora, zabalili mne do celt a přistrčili k ohni.

Můj příběh je zaujal. Navrhli, abych se stal šerifem, mohl bych lobovat za jejich zájmy v Praze. Musel jsem odmítnout, čarovná řeka mne z mého velikášství vyléčila. Navíc jsem je nechtěl zklamat, proti asfaltové loby bych nic nezmohl, leda bych byl prezidentem. Jenže prezidentem nebudu, protože na něj již nekandiduji. Kdybych na něj kandidoval, stejně bych se jím nestal a tak pořád dokola.

Podali mi aspoň podpisový arch proti stavbě dálnice. Podepsal jsem. Večer byl potlach. Kouřovými signály a posléze mobilem jsem podal zprávu své ženě o svém uzdravení. Dostal jsem svolení, abych zůstal přes noc. U ohně jsem jim zahrál tu nejsmutnější trampskou romanci ze své dílny „Poslední tramp“. Při sloce: „Zůstal jsem jenom sám se svejma kočkama a jejich kožkama, či, či, či, čí,“ plakala celá osada. Zaječice mi věnovala cancák. Chtěla mi věnovat i víc, ale vymluvil jsem se na nadýmání. Na závěr večera mi Mauglí jako kulturní vložku citoval z knihy Williama Sewarda Burrougse Nahý Oběd:

„Místo Prezidenta je vždy vnuceno některému obzvlášť ohavnému neoblíbenému občanovi. Být zvolen Prezidentem je tím největším neštěstím a hanbou, jež může Ostrovana postihnout. Ponížení i potupa jsou takového rázu, že jen málo Prezidentů dožije konce svého funkčního období a obvykle po jednom nebo po dvou letech umírají na zlomeného ducha.“

V některých dějinných údobích to platí i u nás. Až mne zas postihne prezidentská obsese, budu na to myslet.
Jan Lněnička

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy