Obešla mne smrt

pondělí 2. červenec 2012 20:35

Aspoň jsem mi to zdálo. A možná to byla i pravda. Významně se na mne podívala, zašklebila se, aby mi nahnala strach a pak odkvačila dál.

Více než před čtrnácti dny jsem zjistil, že nějak hůř vidím. Chtělo by to nové brýle. O dva dny později jsem ráno zjistil, že pokud si zakryji levé oko, vidím na to pravé pouze rozmazaně. Že by zákal? To prý odstraňují na počkání. Voko bere. Bylo třeba navštívit někoho, kdo tomu rozumí.

V pátek 15. 6. jsem skončil ráno v práci a vydal se na oční. Tam zjistili, že se zřejmě nejedná o žádný šedý, zelený či jiný zákal, ale že mám vysoký tlak. A že má poloslepota je způsobená zřejmě tímto jevem. Já o tlacích v těle neměl ani páru, nikdy mne takové věci nezajímaly, a tak jsem se jen divil. Tlak 180 na 100 je prý vysoký. Celkem jsem jim věřil, protože mi bylo zle, bolela mne hlava a byl jsem nervní, protože jsem v noci nespal. Asi po třech hodinách mne z očního poslali na internu do Krče.

V Krči zjistili, že mám vysoký tlak a poslali mne na neurologii a na oční. Též jsem absolvoval CéTéčko. Všude zjistili, že mám vysoký tlak, a tak jsem dostal prášky aby mi jej snížili. Doktor na neurologii, který mne testoval, se zájmem zkoumal mé reflexy na pravé straně těla. Pozval si svou kolegyni a koukali na ten div spolu. Bohužel jsem se nedozvěděl, co podivného na mých reflexech shledávají. Nakonec šel onen doktor domů a mne i s reflexy převzal mladší lékař. Ten mne naštěstí již přestal mučit nástrojem, kterým ten minulý felčar přejížděl po chodidle, což mě svědilo a bylo mi to nepříjemné. Vzhledem k tomu, že uplynuly další tři nebo čtyři hodiny času, který jsem strávil hlavně čekáním a prohlídkami v ordinacích, začínal jsem být krapet popudlivý. Měl jsem obavu, aby si mne tam nenechali.

Má páteční nemocniční vizita trvala až do sedmé hodiny večerní. Pan doktor naléhal, že bych tam měl zůstat, mám špatné cévy, vysoký tlak a kdo ví, co by se mi mohlo stát. Byl jsem však z celé nemocnice tak rozladěn, že bych tam nezůstal, ani kdybych měl druhý den umřít. Podepsal jsem negativní revers a odmotal se domů do Písku. Slíbil jsem, že v pondělí se dostavím na hospitalizaci.

Dva dny jsem přežil s výčitkami svědomí, že jsem tam měl přece jen zůstat, kdyby se přece jen cosi stalo, ale stalo se houby. A tak jsem se sumkou nabalenou knihami a věcmi na přežití byl připraven na věci nejhorší. Svěřil jsem se do rukou lékařů.

Na vstupní prohlídce mne jakási doktorka obvinila z toho, že si dělám co chci, protože jsem si nevzal lék, který mi byl předepsán internistou již v pátek. Marně jsem argumentoval, že jsem si jej nevzal kvůli tomu, že nevím, zda nedostanu cosi jiného. Svůj postoj jsem považoval naopak za vstřícný. Její logiku jsem pokládal za hloupou. Hádat a obhajovat jsem se nemínil. Nechal jsem sebou manipulovat a odpovídal na otázky s tím, aby mě co nejdřív umístili někam na pokoj a abych měl od všeho klid. Bohužel, nemohli se ujednotit, kam se mnou, neboť na neurologii nebylo místo. Naštěstí paní primářka rozhodla, že si mne tam přece jen nechají, byť na chodbě.

Bylo mi to jedno. Asi po dvou hodinách po vstupní prohlídce mne flákli na chodbu k regálu s knihami. Vzpomněl jsem si na kanadský film Invaze barbarů. Tam situace v nemocnici vypadala ještě otřesněji. Odpoledne mě naštěstí přemístili na normální pokoj. Dokonce i večeři jsem dostal.

Asi jsem byl dost unavený, neboť první dva dny jsem ležel jak mimosa a celé okolí mi bylo jedno. Snad jen zpráva o kandidatuře Vladimíra Dlouhého na prezidenta mne dovedla k mírně podrážděné reakci. Z celkového stuporu mne zachránili přátelé, kteří za mnou chodili, takže jsem měl kontakt se světem. Co se týče komunikace, není nad mobil. Přece jen je ta věda k něčemu. Postupně jsem se probíral k větší aktivitě, až i pro své Lidovky jsem si po ránu mohl dojít. Stal se ze mne klient hotelu Nemocnice.

Příjemné je, že se zde již nemusí vstávat před šestou jak to ještě před šesti lety bývávalo. Rána jsou klidná, člověk se může vysprchovat, vklouznout do nového dne a čekat na další prohlídky a výsledky testů. Občas se přišourá uklízečka, sestra přinese kapačku nebo prášky. Na minutku se staví doktor na vizitu a řekne, co s vámi míní dělat. Oběd, prášky, návštěvy, večeře, prášky, večer, noc, ráno. Hotel Nemocnice funguje v příjemném poklidu. Nakonec i ta stovka je celkem k unesení. Až na to, že hotel občas přinese nějaké to překvapení. Byl jsem na pokoji sám, ostatní mé spolupacienty propustili do domácího léčení. V deset večer, když už jsem usínal, vtrhla do pokoje sestra, že potřebují pokoj pro ženské, ať si sbalím, že půjdu jinam. Na zabití. To se v normálním hotelu neděje. Jindy jsem šel na balkon volat, vrátil jsem se zpět do pokoje a zjistil, že na uprázdněném místě v posteli leží nějaký děda s kapačkou v ruce. Nikdo u něj nebyl, snad sem přišel umřít? Ale co byste chtěli za takovou láci, že?

Tak jsem byl znovu mezi lidmi, tedy pacienty. Děda neumřel. Snesitelnost pacientů se dá rozeznat dle donesené kultury. Pán, co poslouchal džezíček, byl mé duši příjemný. Ten druhý poslouchající diskotékové srágory a staré Silvestry, byl trochu vopruz. Často přednášel nabyté znalosti od doktorů stran správné léčby a pitného režimu. Vůbec mne ty jeho kecy nezajímaly. Jenže nemohl si asi pomoci, neboť byl od přírody mudroň. Zdálo se, že tenhle mudroň to hraje na důchod. O jeho křivé povaze svědčí i jeho chroptění. Zatímco on chrápal a to celkem často, nikdo z nás ho mlaskáním nerušil. Běda však, když jsme si zachrápli my. Místností prolétla kulometná dávka mlaskotu, který přerušil náš spánek. Evidentně nekulturní pablb.

Noci v nemocnici jsou nekonečné. Každou chvíli se člověk budí. Hřmotná elektronicky nastavitelná lůžka budí nejen toho, kdo na nich spí a snaží se najít při notném randálu postele vhodnou polohu pro spánek, ale samozřejmě i ostatní. Thomayerka byla kdysi vystavěna na klidném místě. Nyní se však zdá, že tato lokalita se nachází v centru decibelové okluze. Hlučící agregáty, automobily na frekventované křižovatce a hlavně! okolo dvanácté se zdá, jakoby všechny přilehlé sanitky v místním depu nastartovaly, pustily naplno houkačky a rozjely rallye Thomayerka. Co naděláte, naštěstí se dospíte přes den.

Také vás v rámci výzkumu vašeho stavu občas pošlou na nějaké vyšetření. Vyšetření na očním trvalo třeba půl dne. Nejvíce se čeká. Myslil jsem si, že oční musí být klidné a málo frekventované místo. Kdo by tam co dělal. Omyl. Matky sebou berou na vyšetření své děti. Nutno říci zlobivé děti, uřvané děti, fakany. Byl jsem svědkem toho, jak pán jednu ženu - matku napomenul, aby se o své usoplence lépe starala. Reakce byla nečekaná, nejenže usoplenec začal vřeštět víc, přidala se k němu i jeho matka, která u té příležitosti předvedla parádní hysterák. To na magnetické rezonanci byl naprostý klídek. A nejšílenější vyšetření, které jsem před šesti letech na sobě zažil, lumbální punkci, jsem odmítl. Nevidět na jedno oko je blbé, ale ještě k tomu se bát, že nebudu chodit? Promiňte doktore, ale to mám strach.

Myslel jsem si, že když se svěřím do péče doktorů, nebudu se muset o nic starat a vše nechám na nich. Jenže jsem zjistil, že tam aspoň v praktických věcech nefunguje komunikace. Jak si vysvětlit, že když se vymění ošetřující lékař, musel jsem si sám říci o vyšetření, které mi naplánoval ten předchozí? Pro svou informovanost je třeba maximálně se soustředit na to, co vám při těch jednominutových audiencích říkají. Blbé je, že jste oslabený, nesoustředěný a navíc rozumíte jedné třetině výrazů, které na vás hrnou. Po nějaké době pochopíte svoji situaci. Před šesti lety mi bylo jasné, že potřebuji operaci páteře. Podařilo se. Nyní se z odborných analýz a zpráv lékaři nedobrali k žádnému závažnému nálezu. Máte mizerné cévy. Infarkt ani cévní příhoda to však nebyla, ale cosi je v nepořádku. Může se to zlepšit nebo zhoršit. Prý záleží na mně.

„Odsud vyjdete jako nový člověk, přestanete kouřit, jíst tučné věci a budete běhat,“ varovaly mne tři sudice na očním. Díky mému zastřenému hledí ani nemusím přemýšlet, zda omezit nebo přestat úplně. Ta rána byla do citlivého místa, abych uvažoval o nějakých alternativách. Nicméně podobný druh detoxu bych nedoporučoval. V padesáti jsem tak zapadl do statistik mužů, které ohrožuje to trapné faktum, že to s nimi flákne.A už se z toho neproberou. Tátovi se to stalo také, akorát mu bylo o dvacet let více.

Já jsem nyní zažil čtrnáct dní potýkáním s českým zdravotnictvím. Nepočítal jsem se zázrakem a ani se mi ho nedostalo. O něco dál na západě bych si asi sotva mohl dovolit zaplatit za všechny poskytnuté služby, kterých by se mi tam jistě dostalo. Kdesi na Ukrajině by se mi zas nějakých služeb a péče sotva dostalo. Nezbývá, než být vděčný nad tím, co je.

Rozhodně si myslím, že hospitalizace mi pomohla. Nyní jsem pár dní doma, stav oka se zatím nezlepšuje, cpu se prášky na snížení tlaku a odpočívám. Komické je, že si všímám, že jsem nervózní jak prvnička. Pryč jsou nervy obalené tukem a bůčkovou mastnotou, zmizel dým z cigaret dávající nervům rozvážný klid.

Možná se ze mne stane popudlivý morousovitý postarší chlapík. Možná se z toho dostanu. Zatím to vidím dobře.

Vždycky je dost času to vzdát, na zdraví se vybodnout, dát si někde čouda, slušný gáblík a pak zastavit tu starou hubenou zkřivenou ochechuli a říct jí:

„Hele, tak jsem tady, tak si pro mne pojď!“

A ona, kdybych to vzdal nějak moc brzy, by se na mne podívala a kdyby byla slušná, řekla by:

„Hele mladej, koukej típnout to cigáro. Nejsi na řadě, buď rád, že jsem tě zatím jenom obešla.“
Jan Lněnička

Fany (dř. fslim)Hodně zdraví11:033.7.2012 11:03:53

Počet příspěvků: 1, poslední 3.7.2012 11:03:53 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy