IV. odboj

sobota 14. duben 2012 21:01

Již v pohádkách se píše o špatných pánech a úpících poddaných. Bohatci jsou ve stálé válce s chudými. Souboj dobra proti zlu je nekonečný. Dnes zlo vítězí. Nuzáků je však příliš mnoho, aby se boháči báli, že by neměli koho odírat a museli by začít pracovat.

Avšak lůza se boje za svá práva nevzdává. Vstávají noví bojovníci. Dnes jsem naštvaný já, zítra vy. Jednou budem dál. Protože demonstrace, výzvy a petice jsou bezzubé a naši vládci se jim jen smějí, rozhodl jsem se vyhlásit IV. odboj.

Tímto směrem putovala má pobouřená mysl. Poslechněte si můj příběh…

Ne, nechtěl jsem nikomu kroutit krkem a pálit stohy nebo zabíjet bankovní úředníky a policajty, kteří za nic nemohou, jak to druhdy páchali hrdinní bratři v triku, kteří nakonec zdrhli. Svůj boj jsem plánoval vést jinými cestami.

Pro ty tzv. schopnější, jak bohatce nazývají devotní novináři, jsem měl připravena jiná muka. Kdybych mohl, nasadil bych sedm ran egyptských. Ty by však postihly celou zemi. Já chtěl být adresný, proto jsem se snažil celou akci dobře zorchestrovat.

Za své spolubojovníky jsem zvolil kance, chrousty, vši a blechy, faraony (Monomorium pharaonis), roj sršňů, infikované myši a klíšťata, pirani a konopná semínka pro uklidnění. Připadal jsem si mezi tím svým vojskem, které dokáže každému znepříjemnit život, jako Jiřík v Pohádce o Zlatovlásce.

Své zvířecí bratry jsem zavřel do kotců a terárek, které jsem nashromáždil v naší chudinské čtvrti Na Slatinách. Pirani jsem vpustil do zrezivělého sudu s dešťovou vodou. Hlídaly tak můj provizorní domek z vlnitého plechu. Armádu jsem nechal hladovět, aby byla v boji dostatečně agresivní. Také já si dal půst.

Po výčtu těchto chrabrých ničeho se neštítících spolubojovníkům by mohlo být dostatečně jasné, jaké jsem měl záměry. Pokud by vám při dostatečné fantazii bylo zbohatlíků líto, představte si, jak velké daně platíte, zatímco oni neplatí nic. Jen hrabou!

Zkušebně jsem zaútočil ve vedlejší honosné čtvrti na místního chrapouna, který se choval jako by mu patřila celá. Vypustil jsem mu před jeho úhledný dům v kotci již přemnožené infikované myši. Pár dní jsem čekal. Zpoza rohu jsem vyhlížel výsledky své podvratné akce. Bařtipán měl ve zvyku vylézt každé ráno v županu před svou haciendu a se sebeuspokojením přehlížel svůj rozsáhlý pozemek. Pak počastoval sprostými nadávkami zahradníka, aby všichni viděli, že on je tu pánem a spokojen se svou mocí se odebral zpět do domu počítat své nakeťasené peníze. Tfuj! Aby ho cholera! Bohužel nic. Ani po pěti dnech se jeho ustálené zvyklosti neměnily. Žádný náznak blížící se nemoci se neobjevoval. Podivoval jsem se, co mi to dali za sérum. To že je příjice?

Avšak, když jsem se v místním konzumu dozvěděl tu zprávu, že starý Kolbaba prý umřel na právě na příjici, zatrnulo mi. Kolbaba bydlel ve staré ruině na pomezí nóbl čtvrti a našeho nuzáckého ghetta. Myši si našli jeho. „Boháči mají holt kliku a chudáky stíhá smůla,“ říkal jsem si poraženecky. Pak se ve mně vzedmula hrdost: „Ne, toto si říkat nesmím! Příště musím guerille vyznačit přesný cíl útoku.“

Z vyžebraných peněz jsem si zakoupil zájezd s cestovní kanceláří, která pořádá výlety po stopách sídel těch nejbohatších gaunerů. Do objemného vaku jsem naložil zhoubnou čeleď. Do přepravky na kočky jsem napěchoval rozzuřeného podvyživeného kance a vydal se na cestu. Protože jejich velkolepé domy byly obklopené vysokými zdmi, nebál jsem se, že by útok ztroskotal. Doma jsem ze svých záškodníků nechal pouze sršně a pirani, neboť jsem nevěděl, jak je převézt. Na druhou stranu se průvodce podivil, proč sebou táhnu to prase, ale uklidnil se, když jsem mu řekl: „To je překvapení, uvidíte, bude legrace.“

A byla. Nejvíc jsem se těšil na výstup pašíka. Hned na první zastávce na golfovém hřišti Karlštejn jsem se rozhodl ho vypustit. Golfisty nesnáším. Škoda, že neuvidím ty nadutce, jak jim poklesne brada, až uvidí rozrochňaný golfistický trávník. Přepravku s rozzuřeným zvířetem jsem vzal do jedné ruky, vak jsem přehodil přes rameno, abych měl vojska pod dohledem a za soustředěného pohledu celé výpravy jsem se vydal k první jamce. Zde jsem povytáhl víko. Jaké bylo mé překvapení, když se rozběsněný kanec vrhl proti mně. Usoudil, že já jsem původce jeho utrpení a zakousl se mi do lýtka. Upustil jsem svůj vak. Z něho se vyvalila děsuplná horda. Účastníci zájezdu prchli zpátky do autobusu. Běsové mne obklopili. Infikované myši se do mne zahryzávaly, Do tělních záhybů se mi zavrtávala jedovatá klíšťata, vši a blechy se mi zaplétaly do vlasů, chrousti chroustali, zástup faraonů jako jeden muž vpochodoval nohavicí do rozkroku. Z pudu sebezáchovy jsem sebou mlátil jak při tanci svatého Víta. Kanec se poděšeně vzdálil a v poklidu se začal procházet po golfovém hřišti. Vyděšení členové exkurze mne nechali na pospas osudu a odjeli na další štaci. Muka, která jsem boháčům připravil byla vskutku pekelná.

Byl jsem jako mátoha. Po několika hodinách v katatonickém stavu mne nalezli golfisté. Podařilo se jim mne oživit a postavit na nohy. K mé hrůze chtěli zavolat sanitku. Toho bohdá nebude, aby se o mně rozneslo, že jsem se nechal zachránit od svých nepřátel! Mávl jsem rukou a odbelhal jsem se ku Praze.

Po několika hodinách strastiplné pouti jsem byl ve své plechovce. Svlékl jsem se a se svým rozbolavělým napuchlým tělem rovnýma nohama skočil do sudu. Zapomněl jsem, že zde chovám masožravé pirani. Ty se mi břeskně zakously, však víte kam. Mé pronikavé vřeštění svolalo ostatní nuzáky. Po té, co zjistili jak na tom jsem, začali v mém provizorním příbytku bezostyšně krást. Chátra! Ale to bída z lidí vlky činí. Omlouval jsem loupící havěť. Znovu jsem ztratil vědomí. Lůza se začala hádat zda mě utopit, nebo zavolat pomoc. Dobro a třídní solidarita zvítězila. Záchranka mne odvezla do nemocnice.

Asi půl roku jsem strávil na infekčním oddělení. Jednou jsem v sousedových novinách zahlédl dva titulky. První byl: „Golfisté z Karlštejna pořádají zabijačku.“ Druhý titulek z protější strany zněl: „V chudinské čtvrti Na Slatinách napadl roj sršňů jeho obyvatele. Asi čtyři lidé jsou v kritickém stavu.“ To se nemělo stát.

Když mne propustili z nemocnice, chtěl jsem se vrátit do své konzervy, vzdát hold obětem a všechno napravit. Leč ouha! Nalezl jsem jen hlubokou díru obehnanou vlnitým plechem z našich domovů, na němž byl plán jakési developerské firmy na projekt dalšího nákupního centra. „Kurvy zlodějský ani lůza takhle nekrade!“ ulevil jsem si. Málem jsem v rozrušení přehlédl nedaleko ohrady vzrostlé košaté rostliny. Slastně jsem vzdychl: „Moje semínka marihuany!“

Otrhal jsem tu urostlou krásu, ubalil a jal se snít.

Ne, již žádný odboj, budu rozdávat lásku každému.

Pod nohama mi proběhl párek oslizlých myší.

Souboj dobra proti zlu je nekonečný.
Jan Lněnička

Žádný diskusní příspěvek dosud nebyl vložen.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy