Trautenberk privatizuje

čtvrtek 29. prosinec 2011 10:17

Ekonomicky korektní výchovná pohádka

Jednoho rána se Trautenberk probudil ve své posteli, chvíli se převaloval, něco si brumlal a pak čile vyskočil. Ale hned se musel rozčílit. V kamnech nehořelo, polínka v nich nepraskala a dokonce ani nebyla vymetená.

„Čeládka líná,“ hartusil, „hej stávejte, holoto lenivá a zatopte,“ rozzlobeně křičel do komůrky, kde spali Kuba a Anče. Čeládka líná se jen převalila na druhý bok a hnípala dál. Trautenberk měl těch budižkničemů již plné zuby. On se stále snaží, vymýšlí nové nápady a tihle dva společně s hajným si jdou hned stěžovat ke Krakonošovi, jen aby nemuseli nic dělat. A teď měl v hlavě zase něco nového. Geniální nápad, o tom nepochyboval. Jen aby to nedopadlo jako vždycky.

Krakonoše se bál. Přehradu mu rozbořil, bylinky nemohl prodávat, dokonce i vodu, které je všude dost mu zakázal stáčet a za peníze vozit do města. Ale teď to Krakonošovi nedaruje.

Trautenberk totiž nechtěl nic menšího než privatizovat Krkonoše.

Celé by je obehnal ostnatým drátem jako soukromý pozemek, stromy by pokácel, zvířata by nahnal do obory a na holých pláních by se mohli prohánět lyžaři, pro něž by postavil hotely a parkoviště. Při vstupu do Trautenberkova areálu by se platilo mýto a za každý den by hosté museli platit poplatek. Vše měl spočítané, jel kvůli tomu až do Prahy za moc důležitými lidmi. Analytici, tak si říkali. Jen ten zpropadený Krakonoš kdyby mu nepřekážel.

Ale Trautenberk se nevzdával a dnes ráno ho něco napadlo. Rozhodl se, že zajede do Vrchlabí na katastrální úřad, aby zjistil, komu patří luka, pastviny, lesy a vůbec všechny pozemky na území Krkonoš.

Do světnice se přišoural ospalý hajný.
„Hej, hajnej! Zapřáhni párek jelenů, jede se do Vrchlabí!“
„Propána pane a co tam budeme dělat?“ děsil se hajný.
„Po tom ti nic není. A teď hejbni kostrou, hlupáku,“ rozkázal Trautenberk a říkal si pro sebe, „to víš, akorát tobě budu slepičit, co se chystá.“

Hajný odkvačil. Trautenberk se oblékl a znovu nahlédl do komůrky, zda se náhodou Anče a Kuba neprobudili. Když zjistil, že stále dřímají, jen mávnul rukou.
„Vy dva už to máte spočítané, já se s vámi trápit dál už nehodlám,“ řekl a zlostně práskl dveřmi.

„To je dost,“ řekl, když se hajný konečně přišoural s povozem.
„Tak práskni do jelenů!“ hajný práskl a už fičeli.
„Kde to mám postavit, pane,“ ptal se hajný, když dojeli do Vrchlabí.
„Postav to rovnou před C. K. úřad,“ řekl Trautenberk.
Povoz zastavil, Trautenberk vystoupil a beze slova vysvětlení zmizel za dveřmi úřadu.

„To jsem blázen,“ divil se hajnej. Čul zas nějakou čertovinu, ale co to mohlo být, mu zůstávalo záhadou.

A to už stál Trautenberk před katastrálním úředníkem a ptal se na ty krkonošské pozemky, zda by byly k mání.
„Ty pozemky patří pozemkovému fondu C. K. mocnářství, ale jestli jsou volné a navíc k prodeji…hmm, hmm…na to bychom se museli podívat,“ mnul si bradu úředník.
Trautenberk hbitě pochopil oč se jedná a diskrétně přistrčil k úředníkovi naditou obálku.
„Aha, aha, tak to je jiná. Moment, zajdu nahoru za starostou a uvidíme, co se dá v té věci dělat.“
„Rozumím,“ pravil uctivě Trautenberk.
„Co se dá dělat. Když chceš kozu podojit, musíš se sehnout,“ kroutil Trautenberk hlavou nad tou úplatností.

Za chvíli se vrátil úředník i se starostou a tentokrát dělal hm, hmm starosta a že se to nějak pokusí vyřešit, ale neví. Trautenber podal další obálku. Starosta ji znalecky poplácal, zamlaskal a řekl: „Počkejte, prosím, na chodbě, připravíme papíry, razítka a vše potřebné…myslím, že to půjde,“ řekl dělaje dojem nejzaměstnanějšího člověka na světě. Ještě se zastavil a na něco si vzpomněl: „A mimochodem, jaké máte pro svůj záměr zdroje? Budete platit keš? Mně osobně do toho nic není, ale zeptat se musím. To víte, předpisy jsou předpisy.
„Rozumím,“ řekl Trautenberk dnes již podruhé, „něco mám ve štrozoku a něco mi půjčí strýček Skrblík z Ameriky.“
„Až z Ameriky,“ podivil se starosta a pustil se do ouředničiny.

„Tak, a je to vaše,“ jásali úředník se starostou, když se vrátili s řádně vyplněnými a okolkovanými papíry.
„Zde na tento účet nám pošlete námi navrhovanou částku.“
Lakotnému Trautenberkovi se protočily panenky, ale finanční rozvaha, kterou dostal od pánů z Prahy, mluvila jasnými čísly. Za dva roky to má doma. Nabývací listina byla podepsána. Trautenberk byl oficiálním pánem Krkonoš.
A když už byl tady, rozhodl se, že se těch dvou vykuků zeptá, jestli by mu nedohodili nějaké lidi na práci.

„Ó jé, lidí je plno. To víte, chudý kraj,“ ujal se slova starosta, „lidi tu navlékají korálky, sotva se uživí. Ti budou rádi za každou robotu.“
„To rád slyším. Mohou přijít již pozítří,“ plánoval Trautenberk.
„No nevím, jestli…to víte, moc krátká doba,“ Trautenberk se vytasil s další obálkou.
„Pozítří je tam máte,“ slíbil starosta a rozloučili se.

Trautenberk byl v dobrém rozmaru a již se těšil, že až se vrátí domů vypráská ty tři budižkničemu ze svého hospodářství.

Večer si je svolal: „Anče, Kubo, hajnej. Asi jste si mysleli, že se tady budete poflakovat celý život a já vás za to budu živit. Ale s tím je konec. Zítra si sbalíte saky paky a potáhnete světem. Pak teprve uvidíte, jak tvrdý je chleba o dvou kůrkách. A teď mi jděte z očí.“
Kuba, Anče a hajnej seděli jako zařezaní: „Cože pane, vy nás vyhazujete? To jsme si zasloužili, vždyť mi pro vás první poslední.“
„Jo, a kdo hnípe do desíti? Kdo žaluje Krakonošovi? A kdo plaší vysokou, když dojdou důležití pánové z města na hon?“ sčítal Trautenberk hříchy nevděčné čeledi.
Kuba, Anče a hajnej se zachmuřeně zvedli.
„A kam se nejčko podějem? Bědovala Anče.
„Běžte si, kam chcete,“ opáčil Trautenberk.
„Však on to Krakonoš tak nenechá,“ ucedil Kuba mezi zuby.

Měl pravdu, sojka mu hnedle zčerstva žalovala, co se u Trautenberka událo.
Krakonoš zahromoval: „Mordyjé,“ až se hory otřásaly.
Kuba, Anče a hajnej si sbalili svých pět švestek a šli do hor za Krakonošem. Ten je vzal pod svoji ochranu.

A to už začaly práce. Jenže dílo se nedařilo. Ostnatý drát rezivěl, ohrady padaly, silnice se drolila, při kácení stromů se lámaly pily, zvířátka se poděla neznámo kam. Když Trautenberkovi předáci hlásili další pohromy, přetekla jeho trpělivost a zaklel: „Skrblé, za tím bude ten zpropadený Krakonoš, ale já s ním zatočím.“

Druhý den se vypravil znovu do Vrchlabí a tentokrát na berní úřad. Předložil zde řádně vyplněné a kolky a razítky obtěžkané listiny, doklady o zaplacení daní i řádně zaevidované pracovníky."
„Dobrá a co chceš,“ ptali se berní úředníci.
"V revíru mi řádí škodná – Krakonoš, kazí mi dílo a svévolně se potlouká po mých pozemcích. Rád bych, abyste se podívali na jeho daňové podklady a zároveň bych ho chtěl zažalovat za neoprávněný vstup na cizí pozemek. Vím, že to bude obtížné,“ řekl Trautenberk a aby to jednání urychlil, znovu rozdával obálky.

Úředníci začali horlivě prohrabovat papíry. Nejen, že nenašli o Krakonošovi žádné daňové podklady, oni o Krakonošovi nenašli vůbec nic. Jakoby neexistoval.
„Takový šlendrián,“ rozčilovali se úředníci.
„Pošleme na toho vašeho Krakonoše tady pana Vaváka, ten už si poradil s jinými ptáčky. A jestli se to nevysvětlí a nedojde k dohodě a následnému narovnání, může se ten Krakonoš těšit. V Hradci Králové máme posádku neporazitelné C. K. artilerie. Nebála se Napoleona, nebude se bát nějaké horské bytosti ještě k tomu bez papírů,“ pravil vrchní berní úředník.

A tak vyrazili za Krakonošem. Ten již o jejich příchodu věděl. Jakmile byli nablízku, udeřil sukovicí o zem. Na pana Vaváka to žádný dojem neudělalo. Trautenberk se sice na chvilku polekal, pak však vyndal z brašny nabývací doklady a ukázal je Krakonošovi. Krakonoš fouknul a doklady byly fuč. Trautenberk zpanikařil.
„Nic se neděje, byly to jen kopie,“ zasáhl berní úředník.
„Přejdeme k jednání, tady pan Trautenberk je majitelem veškerých pozemků, na kterých vy se potloukáte, vše má řádně úředně ošetřeno, zatímco o vás není nikde ani zmínky. Žádný odbor našeho úřadu vás nezná. Pokud zmizíte, nic se nestane.“
„Mne přeci zná každé malé dítě,“ bránil se Krakonoš.
„To mne nezajímá, v úřadu zanesený nejste a navíc máte na krku žalobu od pana Trautenberka za neoprávněný vstup na cizí pozemek.“

„Tak ty!“ zahřměl Krakonoš.

„Tohle na nás nezkoušejte. Radil bych vám se dohodnout. V Hradci čeká na rozkaz dělostřelecká artilerie, proti ní jsou ty vaše čáry máry pohádka pro děti, nebo vás rozkazem prvnímu polnímu pluku necháme odvézt v řetězech do šatlavy. Když budete mít štěstí, koupí vás nějaký principál a budou vás ukazovat dětem v cirkuse,“ jmenoval Vavák případné sankce.

Krakonoš, který znal hory, lesy, louky, bystřiny a stráně, vůbec netušil, proč mu ten člověk vyhrožuje, ale bylo mu jasné, že je zle. Kdesi v křoví se bázlivě krčili Kuba, Anče a hajnej.

„A co kdybychom se dohodli,“ vstoupil do jednání Trautenberk, „já stáhnu žalobu a dám všechno papírově do pořádku a ty se mnou budeš spolupracovat.“
Krakonoš si sundal dokonce klobouk, aby se ta jeho hlava krapet provětrala, pak hrábl do rozčepýřených zablešených vousů a uvážlivě pravil: „No, když to je složité…“

Trautenberk vytáhl poslední obálku: „Tady máš pro začátek.“
Krakonoš chňapl po obálce: „A co jako bych…“
„Podívej, Krakonoši, mám to promyšlené, lidi tě znají, k těmhle horám patříš, rozhodl jsem se, že mi budeš dělat pí-ár manažera. Budeš na pohlednicích, fotit se s turisty, na reklamu a občas maličko řachneš tou svoji sukovicí, pochopitelně pro zábavu,“ vysvětloval Trautenberk.

Krakonoš přemýšlel: „A co tihle?“ ukázal na Kubu, Anče a hajného.

„Ti mohou pracovat v informačním centru, tam se moc nenadřou a mnoho toho nezkazí. Pro mne je lepší, když je zaměstnám, než aby se mi tady poflakovali nějací vagabundi. Co by tomu řekli návštěvníci Trautenberkova areálu?“ uzavřel domluvu Trautenberk.

A tak si plácli a to byl konec kdysi mocného vládce hor Krakonoše.

A pokud se vám pohádka nezdá, či dokonce nelíbí, pak vězte, je dost možné, že jste finanční negramoti.
Jan Lněnička

ZipPohadka hezka, ze zivota....13:5829.12.2011 13:58:14
Lída V.Ouvej, ouvej.12:1629.12.2011 12:16:26
NaďaJe to pravda11:3629.12.2011 11:36:58
MarekVelice vtipná reakce.11:0629.12.2011 11:06:42

Počet příspěvků: 5, poslední 29.12.2011 14:28:25 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy