Prosinec – doba petardová

úterý 13. prosinec 2011 17:37

Každým rokem se pod našimi okny namísto adventního ztišení ozývá dunění dělobuchů, praskání světlic a rachejtlí, bouchání třaskavých kuliček - zkrátka hluk. Člověk si připadá jako u Verdunu. Nejradši bych těm bezohledným rušitelům pohody Vánoc a mého klidu k rozjímání narval veškerý sortiment zábavné pyrotechniky do řiti a zapálil.

A nejen já jsem obětí této ducha prosté zábavy. Psi, kočky a jiní domácí mazlíčci jsou neklidní, celí se třesou, schovávají se pod stoly, lezou pod kredence a na své pány ze svých úkrytů hledí smutnýma vyčítavýma očima, jakoby říkali: „Vy lidi.“

A což teprve nastávající maminky, jejichž plody jsou nuceny poslouchat to běsnění tam venku! Několik takových petard může mít za následek, že vlivem duševního pohnutí se z budoucího nevinného človíčka může stát potencionální terorista. Nejhůře jsou na tom ale staří a nemocní. Těm takový úlek může způsobit i smrt. Zažil jsem paní, která se po takové kanonádě nervově zhroutila.

Přiznávám, také jsme to dělávali. Ani já nezůstal imunní vůči těmto nebezpečným hrám. V té době se však zábavná pyrotechnika neprodávala. Chemicky fundovaní jedinci tak vyráběli všemožná dunění, hřmění a bouchání podomácku. Nejednou to odnesly chemikovy údy, nejednou vzala za své chemikova dílna i s badatelem! I dnes dochází ke ztrátám, jsou však menší, neboť kdo by se doma babral s výbušninami, pokud není člen Al Kajdy?

Já osobně jsem se spokojil s klasikou. Dutý klíč, nastrouhaná síra ze zápalek a hřebík. Stačí prásknout o zem a ozve se ďaha. Od výbuchu je třeba utéci a to ze dvou důvodů. Jednak kvůli nenarušení Eustachovy trubice a jednak kvůli odchycení nerudnými občany, ke kterým nyní patřím i já. Říkat, že mé tehdejší počínání, viděno prizmatem dnešní doby, by se dalo označit jako třetí odboj, asi neobstojí.

Bylo to asi v šesté třídě. Nebezpečí tohoto vynálezu jsem vyzkoušel na vlastní kůži. Vše jsem učinil dle návodu – klíč, síra, hřebík – práskl o zem - a nic. Zkusil jsem to znovu, pořád nic. Když se ani popáté kýžená řacha neozvala, usoudil jsem, že se málo soustředím na vrh a příliš rychle utíkám. A tak jsem tentokrát soustředěně fláknul klíčem o zem. Poprvé náboj zůstal němý, ale podruhé! Ozvala se pekelná prda, má hlava byla v té chvíli téměř u epicentra výbuchu. Zdálo se mi, že se rozskočí. V kebuli mi hučelo, v uších mi pískalo. To mám na doživotí, děsil jsem se, když se ani po půlhodině můj stav nelepšil. Již jsem viděl kamelota na můstku vyvolávat slogany: „Ohluchl na věky, protože mu to nebouchalo. Výroba Semtexu překročena!“ Asi po hodině a půl jsem byl z nejhoršího venku. Oddychl jsem si. Slíbil jsem si, že už to víckrát neudělám.

Ani oficiálně prodávaná pyrotechnika není tak úplně bezpečná. Alespoň pro mne. Jednou jsem si popálil prsty, když mi nechtěl chytnout knot na téměř nevinné zápalné mouše, která se měla za letu vznítit, chvíli se sršením letět a následně přistát na zemi. Nechtěla se probudit ke svému krátkému životu, proto jsem ji chvíli přidržel nad plamenem zapalovače a ona se mi mrcha zažehla v prstech dřív, než stačila odlétnout.

Ani mé druhé setkání s tímto nebezpečným prodejním artiklem nedopadlo nejlépe. Na svatbě mé sestry jsme chtěli udělat malý ohňostroj. Na betonovou plochu jsme rozmístili raketky. Zapálili jsme zápalné šňůry a nastal starý problém – nic se nedělo. Na některých raketkách dokonce zážehový plamínek uhasl. „Jdu se ne to podívat,“ sdělil jsem neohroženě. Měl jsem v plánu vše překontrolovat, případně uhaslé plamínky znovu zapálit. K jednomu uhaslému knotu jsem se sklonil, v tu chvíli vylétla světlice. Uskočil jsem. Po chvilce jsem ucítil kouř, jakoby se cosi pálilo a nebyly to raketky! A to už se ke mně přiřítil mírně opilý kamarád a křičel: „Ty vole, hoří ti kalhoty!“ A skutečně! Z nohavic se dýmilo. Oheň se nám podařilo pacifikovat. Pokud na nějaké společenské akci potkáte člověka s ohořelými nohavicemi, tak jsem to se vší pravděpodobností já. Od té doby se vyhýbám i pyrotechnice s bezpečnostním certifikátem.

Ano, ze všeho nejhorší jsou soukromé ohňostroje. Dlouhodobé světelné detonace. Nicotní zbohatlíci dávají na odiv svá zbytnělá ega. „Všichni zírejte, kdo z vás na to má?“ volají jejich ubohá a mamonem obluzená nitra.

„Já tedy ne!“ odpovídám za všechny.

„Kdybyste ty marnotratně vyhozené peníze dali lidem, nebo rovnou mně, udělali byste, lumpové, lépe!“

"Jak já vás nenávidím! Vás, úspěšné, schopnější, bohatší!“ volá k nebesům můj bídou a závistí pokřivený charakter, který musí každou i dobře míněnou snahu lidí, kteří stojí výše na společenském žebříčku, pohanět a poplivat. To však ještě není konec.

Celý ten jarmark marnosti vrcholí na Silvestra. Panorama hýřivé nicoty se rozlévá hodinu po hodině po všech časových pásmech země. Z planety Gaya se stává jedno velké ohlušující bojiště.

Nikde nenalezneš klid. Není úniku.

Jedině nukleární katastrofa by mohla rozhulákané lidstvo utišit.

Otvírám knihu Malý chemik…
Jan Lněnička

ViktorFacky v plurále... 222:1114.12.2011 22:11:06
ViktorFacky v plurále22:0614.12.2011 22:06:21
Tomáš JurčíkPo válce bylo materiálu22:0014.12.2011 22:00:51
Lída V.Pobavil jste mě,19:2713.12.2011 19:27:43
NaďaTak nevím,18:4813.12.2011 18:48:42
HelenaChtělo by se to poučit18:4213.12.2011 18:42:24

Počet příspěvků: 10, poslední 15.12.2011 7:29:47 Zobrazuji posledních 10 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy