Jak se žije nezaměstnaným v Čechách

sobota 10. prosinec 2011 17:51

Byl jsem nyní tři měsíce nezaměstnaný. Ne proto, že bych chtěl zneužívat sociálních dávek ku svému prospěchu, ale abych jako zuřivý reportér podal zprávu o životním údělu nezaměstnaných.

Pravda také je, že jsem v rámci snižování výroby byl přeřazen do jiného závodu k jakémusi ďábelskému stroji, který tropil ohlušující hluk a chrlil ze svého jícnu sirné karcinogenní výpary. Též jsem byl oddělen od svého přátelského dělného kolektivu k partě netýkavých Poláků, kteří, když jsem něco jako nováček zkazil, měli hned kecy.

Vydržel jsem zde týden a za těch sedm dní mne z hluku, smradu a těch lidí začal chytat psotniček. „Já se tu na to vyseru,“ hulákal jsem po jednom incidentu do jícnu té obludné mašiny. Ten, co tam tomu velel mne slyšel a snažil se mne uklidnit. Vydržel jsem do konce směny.

Druhý den jsem se po krutém vnitřním boji rozhodl, že do toho pekla už nepůjdu. Sedl jsem na kolo a jel si pro výpověď. Snažili se mne přemlouvat, abych zůstal, ale já měl jasno, jak píší sportovní komentátoři. Výpověď jsem měl v kapse, byl jsem volný. Na vrátnici, když jsem řekl, že jsem rozvázal pracovní poměr, mne ten chlápek, co tam vartoval, varoval, že dělám chybu, že teď se práce těžko shání.

„Blbečku, já si práci vždycky najdu,“ utrousil jsem za jízdy.

O den později jsem se vydal na „pracák“. Skličující záležitost, těch lidí tam čekalo na můj vkus celkem mnoho. To mne zarazilo. Ale co, mne se to netýká. Vytáhl jsem si tiket pro nově účinkující a mezi tím jsem vyplňoval štosy papírů. Konečně jsem byl na řadě. Přidělili mi šest a půl tisíce a běž! Almužna, která stačí akorát na poplatky. Docela bych chtěl vidět toho blba Kalouska, jak by s tím vyžil. No nic, něco jsem měl našetřeno a má reportérská čest mi velela: „Jdi do toho!“ Do kolonky jakou práci by mi měli zprostředkovat jsem napsal – prodavač v knihkupectví.

Když jsem přijel domů, zjistil jsem, že mi něco chybí – pravidelný životní rytmus. Zajímavé zjištění. Bylo to divné, nikam jsem nemusel, žádné povinnosti, stresy, nic.

Prvních pár týdnů jsem byl v klidu, později na mne začínala ta podivná prázdnota doléhat a já začal pomalu upadat do stavu stuporu. Nic se mi nechtělo, ztrácel jsem náladu, měl jsem těžké myšlenky z toho, že se málo snažím něco najít. Skoro jsem začal litovat, že jsem v té fabrice nezůstal.

Na internetu se skvěly báječné nabídky – agenti s teplou vodou, operátoři do call center, montování kuličkových per, lepení obálek, manažeři, jen knihkupec žádný. Začal jsem proaktivně obesílat knihkupectví. Každý den, když jsem se částečně usebral, zasílal jsem své cívíčko společně s motivačním dopisem vysněným stánkům knižní kultury. Buď mi neodepsali, nebo jsem dostal odpověď, že litují, ale v současnosti mají plný stav. Když jsem vyčerpal zásobu adres všech pražských knihkupectví, pochopil jsem, že tudy cesta nevede.

Má psýcha se stávala stále labilnější a labilnější. Říkal jsem si, že když mám tolik volného času, mohl bych něco napsat, jít plavat, projet se na kole…

„Zítra ráno vstanu v osm a budu činorodý,“ hecoval jsem se.

Nedařilo se, válel jsem se do jedenácti dopoledne, až mi bylo stydno. Má žena chodila do práce a já? Hanba mluvit.

Sice mé literární sklony podporuje, lepší než kdybych peníze proléval hrdlem, cpal do automatů, či prohýřil je s lehkými ženami. Ale co je moc, to je příliš. Teď jsem jí mohl namísto peněz na domácnost nabídnout jen recitaci básně Artura Rimbauda Má Bohéma:
„Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse, také můj svrchníček už byl jen vidinou. Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou. A přitom snil jsem jen o samé velké lásce,“ jenže tím nájem nezaplatím.

Občas svitla naděje a jel jsem na nějaký pohovor. Vystresován, vyšinut předjímavou úzkostí jsem stanul před porotcem. I když jsem se před akcí vždy uklidnil, výsledky pohovorů byly nulové. Někam si mne zaevidovali a že se prý ozvou.

Dle manuálů pro nezaměstnané se máme na místo pozeptat i u svých známých. Využít sociální kapitál, říkají sociologové. Mít tak strejdu Vika jako Standa Gross, to by bylo! Jenže nikoho takového jsem neznal. Přátelé se sice ptali, ale až na jednu slabou naději bylo jejich pátrání bezvýsledné. Nevěděli o ničem.

Od září jsem nepracoval, byl říjen a stále nic. Propadal jsem zoufalství, úspory se tenčily. Každý den jsem v novinách četl o krizi a o tom, co všechno příští rok zdraží. V podstatě všechno. Občas nějaký mudroň z pravicových kruhů v novinách napsal o zneužívání sociálních dávek, nepřizpůsobivých a flákačích odčerpávajících ukrutné tisíce ze státního rozpočtu. To mi dodávalo optimismu.

Já hledal neúspěšně práci v Praze, jak to asi vypadá na českém severu?

„Nacpat tu svoloč novinářskou do lágrů s přídělem 200 gramů chleba na den. A to nemluvím o politicích, těm bych nedal nažrat vůbec!“ hovořila ze mne zášť a frustrace – jiskry, které mohou zažehnout plamen.

Ano, svou obtížnou situaci jsem si zavinil sám. Mea culpa. Ale jak jinak podat pravdivou informaci o situaci nezaměstnaných u nás? Svou novinářskou čest nezradím!

Ve chvílích krátkodobé euforie, většinou tak po sedmé hodině večerní, jsem si říkal, že si udělám živnostňák a začnu podnikat. Ráno jsem tento návrh zavrhl. Jako duchovní poněkud mimoidní člověk k něčemu podobnému nemám dispozice. Navíc podnikatele, kšeftaře, kupčíky a ekonomy bytostně nesnáším. Vypráskal bych tuhle chamraď ze světa jako Ježíš z chrámu Páně.

„Hrdinové nové doby! Magoři workoholický!“ křesaly ze mne další jiskry vzpoury.

Správný indián dělá hodinu denně, aby se najedl. Potom medituje. My šrotíme celé dny a pokud chvíli meditujeme, jsme postaveni tváří v tvář své ubohosti, takže horem pádem utečeme zase do práce, nebo si nasadíme obluzovala do hlavy, jen abychom se nemuseli podívat na svůj stín. A tak dál dokola až do zblbnutí. Já v tom jedu taky. Nejraději bych všechny nepříjemné události zaspal, nebo nechal zahnít. Staré dobré paleolitické časy, vraťte se!

A tak jsem prohlížel stále stejné inzeráty na portálu MPSV, Jobs.cz, sledoval rekvalifikační kurzy, občas někam zavolal či odepsal. Začátkem listopadu jsem se octl v pozici, že bych vzal podstatě každou práci a zároveň doufal, že mne nikde nepřijmou. Má sebedůvěra klesla k bodu mrazu. Děsil jsem se, že nic nezvládnu, měl jsem hrůzu z cizích lidí. Ještě tak sáhnout po alkoholu a mohlo být po legraci. Zmámen rumem bych jen tupě zíral do sebe.

Snad bych měl s tím experimentem skončit o bezdomovcích jsem psát nechtěl. Octl jsem se v pozici vynálezce, kterému se jeho pokus vymknul z rukou. Můj kamarád s vysokou školou hledal práci osm měsíců, další přítel rok, jak dlouho budu hledat já? A najdu ji vůbec?

Naše kočky se na mne dívaly s pohrdáním. Jezevčík, který poslechne málokdy, na mé povely přestal reagovat vůbec. Žena byla neklidná. Občas se ozval kamarád, že by pro mne možná něco měl, ale až od ledna. Stával se ze mne bezprizorný povaleč.

Již, již jsem si chtěl jít na magistrát pro žebračenku, když jsem pojal spásný nápad. Ten den jsem měl ráno jeden pohovor a odpoledne jsem se chtěl zkusit dostavit do podniku, kde probíhal nábor. Mezi oběma akcemi mi zbýval čas. A zde přišlo ono vnuknutí. Byl jsem nedaleko firmy, kde jsem před čtyřmi lety pracoval. Již jsem tam volal a řekli, že mají momentálně plno. Možná kdybych se tam dostavil osobně…

Bez obvyklého stresu a úzkostí jsem zašel za šéfem personálního oddělení. „Za zeptání nic nedám.“ Chvíli jsem čekal, než si na mne udělá čas. Bez okolků jsem přednesl svou žádost.
„Vy jste už u nás dělal,“ vzpomněl si, „jo, vy jste byl spolehlivý a bez problémů. A vypadáte dobře,“ zalichotil mi, což mi dodalo naději, „já vás vezmu, do čtrnácti dnů se vám ozvu.“ Ozval se již za týden.

Má reportáž se šťastným koncem zde končí.

Nikomu nedoporučuji, aby podobné hokus pokusy podnikal.

Je to fakt pro silné nátury!
Jan Lněnička

josef hejnaV zájmu objektivity bych měl dodat,10:0511.12.2011 10:05:56
George NovotnyRe: Oprávněnost na podporu v zaostalé Americe21:2210.12.2011 21:22:22
Jan LněničkaOdešel jsem dohodou20:4010.12.2011 20:40:06
George NovotnyPodpora v nezaměstnanosti ?18:2010.12.2011 18:20:39

Počet příspěvků: 4, poslední 11.12.2011 10:05:56 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy