Morální zásady

čtvrtek 8. prosinec 2011 15:25

Nejsem flexibilní, nejsem proaktivní, nejsem trendy, jsem zkrátka out. Navíc se snažím mluvit pravdu a ctít morální zásady. Nic jiného nemám.

Prakticky nemám na tomto světě co pohledávat. Rozhodl jsem se, že to změním.

V outdoorovém obchodu jsem zakoupil outletové oblečení. Své staré tričko, džíny a botasky jsem odhodil do popelnice a oblékl si kalhoty se sníženým pudlem v barvě khaki, žlutou mikinu s kapucí s nápisem Florida Horses a botky, vysoké Steelky s anglickou vlajkou. Ani na účes jsem nezapomněl. Vlasy jsem si chtěl nechat udělat ala Burt Simpson, ale vizážista mne odradil. Prý je to již pasé, a tak mám půlku hlavy s lupy a ta druhá je bez lupů.
V tetovacím salonu mi na zátylek vytetovali šmoulinku, prý to teď frčí. Pak do mne a naprali piercing, kam to šlo. A šlo to opravdu všude. Když jdu, chrastím.

Dlouho jsem se zálibou sám sebe obdivoval v zrcadle. Sám sebe jsem stvořil jako dílo. Z průměrného čecháčka se stala osobnost, nepřehlédnutelná individualita. Však se za mnou lidé ohlíželi! A to mi dodávalo sebevědomí.

Stal se ze mne life-stylový král. Vypadal jsem o patnáct let mladší. První etapa mé metamorfózy byla za mnou. Nyní musím dát o sobě vědět celému světu. Abych se vzdělal, zakoupil jsem v trafice Maxima, časák pro opravdové muže. Na obálce fešná kočička, uvnitř další. Joj! Tak to si nechám líbit. Mírně mě zarmoutilo, že budu muset svou ženu vyměnit za takový nějaký nový model. Mám ji rád, ona mne myslím též, takže to, myslím, pochopí. Ostatně všichni, co něco znamenají to takhle dělají. Starý model vymění za nový, aby reprezentovali. Zde musí jít morální zásady stranou. Mohl bych třeba klofnout nějakou modelku.
To by byla jedna věc...

Druhá věc je najít si nějaký odpovídající džob, který by mi šel k tělu. Dělat manuála ve fabrice to asi nebude. He, he. Nic moc neumím, ničemu mnoho nerozumím a potřebuji peníze. Mohl bych dělat manažera, nebo jít do politiky. Nebo dělat reklamu? Tam prý jsou také slušné tintili mantili. Uvidíme.

Čím začnu? Nabrknu si nejdřív nějakou tu roztomilou kočinu, řekl bych. Mrknul jsem se na internet, kde se na módních molech producírují nějaké epes roštěnky a vyrazil do světa.

Po cestě jsem byl opět terčem pozornosti. I paní sousedka valila oči. „Ach, ti nanicovatí tvorové pachtící se za svými nanicovatými cíli,“ povzdechl jsem si a málem jsem minul dům, na jehož zdech byly vyvedeny spoře oděné krásky. „Uhhh!“ zastavil jsem se a zaržál jako rujný hřebec. Club Paradise, stálo na vstupních dveřích.

„A proč ne, proč ne rovnou do ráje?“ říkal jsem si a zazvonil na zvonek podniku. Napadlo mne, že bych zde mohl pořídit lacino sekretářku. Nemusel bych rozbíjet manželství a ještě bych si ji dal do daní. Ve smlouvě bych ustanovil, že mne musí provázet na rautech a k tomu mi musí podržet. Takhle to dělají opravdoví borci. Není nad tržní vztahy. Nechápu, co pořád mají ti kverulanti, když tvrdí, že trh nesouvisí s etikou. Nepodržíš, poletíš. To je holt tržní etika.

Konečně jsem uslyšel šouravé kroky. Dveře se otevřely. Uprostřed nich stál ohromný černoch jehož velikost ještě násobila čapka - kondom, kterou měl naraženou na hlavě. Oba jsme se na sebe udiveně dívali.

Černoch roztáhl masité pysky k bělostnému úsměvu a povídá: „Co chceš, vymleťáku?“

Toho vymleťáka jsem vzhledem k černochově velikosti přešel mlčením a vyjevil své přání:
„Potřebuju si voťuknout nějakou sekretářku.“

„OK,“ pravil obr a uvedl mne dál.

Nitro ráje bylo rudé. Rudé koberce, rudé stěny, to vše se odráželo v zrcadlech na stropech. Vše rudé jak nitro revolucionáře. V samém středu vstupní místnosti stál jako oltář – bar, za ním slečny, potencionální sekretářky.

„Marion,“ ukázal na jenu z nich, „tady máš klíč od čtyřky, pán chce sekretářku.“

„Marion, vyzývavá Marion,“ zamlaskal jsem chlívácky, „na sekretářku trochu lascivní, ale to se poddá.“

„Chceš i sex?“ překvapila mne otázkou na tělo.

„Proč ne?“ šla na to zostra, ale alespoň máme jasno.

„Než ti dám seriózní nabídku, trochu si tě holka proklepnu,“ řekl jsem spíš pro sebe.

Předvedla slušnou práci. Bylo zbytečné s ní dělat další pohovor. Rozhodl jsem se, že ji přijmu.

„Mám pro tebe překvapení,“ pravil jsem s lišáckým úsměvem.

„Jaképak překvapení? Naval prachy, brouku a pak se budem bavit.“

„Ne počkej, klid. Chci ti dát džob, rozumíš, zaměstnání.“

„Hele, pasáka nepotřebuju.“

„Žádnej pasák, solidní džob, rozumíš. Já jsem manažer a potřebuji pro sebe sekretářku, chápeš?“

„Kecy, prdy, beďary! Cáluj, nebo zavolám bordelmamá,“ nedala se přesvědčit.

„Klidně jí zavolej, já se sní dohodnu.“

Mezitím, co se Marion vybavovala po telefonu se šéfkou, jsem se oblékl. Marion oddálila sluchátko od svých rozkošných úst a houkla na mne: „Hele, máš ty love?“

„Tys to asi lásko nepochopila. Chci tě…“ Marion mne ani nenechala kolovrátek dokončit a suše do telefonu konstatovala: „Je švorc.“

„Za chvíli jsou tady,“ pravila a oči jí potemněly. Vyložil jsem si to jako výraz vrcholného uspokojení. Hlavně, že přijde konečně někdo, s kým se budu moci dohodnout.

Uslyšel jsem dusot. Dveře se rozlétly. Vrazil do nich černoch společně s ordinérní ženštinou. Žena v ruce držela devítiocasou kočku. V černém latexu s modrou růží na rtech a do fialova podmalovanýma očima vypadala úděsně. A přes to i pod tím nánosem z make-upu mi byla jaksi povědomá. Snad z televize? Ale o tom jsem už neměl čas přemýšlet.

„Chyť tu šmíru!“ rozkázala.

Obr mne sevřel zezadu. Bordelmamá rozervala můj outlet, roztočila devítiocasou kočku a začala do mne řezat, až piercingové cvočky odlétaly. Na těle se mi tvořily krvavé šrámy.

„Tu máš! Tu máš!“ řvala nepříčetně, „víš jak mi doma v Liberci říkají?“

Ani jsem to vědět nechtěl. Avšak lítice se nedala zastavit.

„Bič na lůzu!“ triumfovala.

Došlo mi to.

„Primátorka?“ hlesl jsem.

„Jo, primátorka,“ usmála se křivě.

Omdlel jsem.

Rozedraný a zničený jsem se probral pohozen na jakémsi sídlišti v kontejneru. Těžce jsem se zorientoval. Snažil jsem se nenápadně ubírat k domovu. Lidé na mne vrhali štítivé pohledy. Neměl jsem doklady, peníze, klíče. Došel jsem ke svému vchodu. Právě šla sousedka, kterou jsem potkal ráno při svém triumfálním odchodu. Znovu vyvalila oči, ale dovnitř mne pustila.
Vyšlapal jsem tři patra k našemu bytu, pohlédl jsem na dveře…

…Stálo na nich: „Exekučně zabaveno.“

„Svině!“ ulevil jsem si.

Sešel jsem na ulici. Z popelnice jsem vytáhl umolousané džíny, tričko a botasky a pokorně jsem se vrátil ke svým mravním zásadám.

Kromě té šmoulinky na zátylku mi nic jiného nezbylo.
Jan Lněnička

josef hejnaVáš humor20:048.12.2011 20:04:31

Počet příspěvků: 1, poslední 8.12.2011 20:04:31 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy