Pravda a láska dosud nezvítězila

čtvrtek 17. listopad 2011 18:52

Leč vše je na dobré cestě.

Říkejte mi klidně pravdoláskař, spílejte mi eurohujerů, ale já tomu věřím. Za svou víru budu bojovat.

Hned ráno, jak jsem se vzbudil, rozhodl jsem se, že napíši projev. Takový projev, který by naší individualizovanou, fragmentarizovanou, dětinskou, cynickou, sekularizovanou, hrabivou, permisivní a indiferentní společnost sjednotil do jedné koherentní society, jež by byla schopna stmelil se v organizovanou masu, která by byla nadána čelit lžím, nenávisti a hrabivosti globalizátorů, nadnárodních společností a jejich přisluhovačů ze strany národních vlád.

Ve světě již taková hnutí začínají existovat. V Americe okupují Wall Street, bouří se Španělé, dokonce i konzervativní Anglie se přidává, revoluce probíhá v Řecku. A co my? Chceme stát stranou a na chvostě dějin čekat jak to dopadne, abychom se jako poslední připojili k tomuto procesu, tak jak se stalo v roce 1989? Nebo se pochlapíme, aby vláda našich ztracených věcí se k nám navrátila? Vždyť co jsme pro globalizátory? Už dávno ne lidé, pouze lidské zdroje. Každý z nás je nahraditelný.

Ve svých soukromých tryskáčích tito novodobí nomádové létají světem a své podniky usazují tam, kde jsou lidské zdroje nejlevnější a národní vlády jim vycházejí s devótním úklonem vstříc. Je jim naprosto lhostejný osud krajiny i osudy lidí, kteří v ní žijí. Jsou lhostejní k planetě Zemi. Jde jim jen a jen o zisky.

Nervózně jsem se převaloval v posteli a uvažoval nad nespravedlností světa. Docela mne to zmohlo. Usnul jsem. Probralo mne až vytí našeho psa. Potřeboval vyvenčit. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo jedenáct, zděsil jsem se: „Klaus už klade a já se válím doma.“ Pes znovu úpěnlivě zavyl. Urychleně jsem se oblékl.

Vyšel jsem ven. Pes za mnou. Najednou jsem ucítil, že vodítko je jakési lehké. Podíval jsem se za sebe a obojek, kde původně byl psův krk bylo prázdné. Táhl jsem vodítko s obojkem bez psa! Připadal jsem si jako ten klučík ze vtipu o tlavelze. Jako blázen. Ještě že mne nikdo neviděl. I vtom jsem se mýlil. Naproti šla povídavá sousedka. Významně si měřila mne a prázdnou šňůru. Rozpačitě jsem jako by nic vodítko stáhnul k sobě.

„Neutekl vám pes?“ ptala se starostlivě.

„Utekl,“ přiznal jsem barvu a pro jistotu se vzdálil, abych si nemusel o svém neštěstí povídat. Nerad svými starostmi zatěžuji cizí hlavy, tedy pokud se ony starosti netýkají osudu světa. Jenže pochybuji, že by paní zajímala má kritika globalizace, a tak jsem začal na vlastní pěst pátrat po zatoulaném psovi.

Chodil jsem kolem paneláků, pes nikde. Začala mi být zima, rozhodl jsem se, že hodím ještě něco teplého na sebe a budu hledat dál. Otevřel jsem dveře do baráku, když mi pod nohama proběhly dvě kočky. Byly mi podezřelé. Snad to nejsou ty naše? Vyjel jsem výtahem k našemu bytu. Dveře byly otevřené. „Sakra!“ zaklel jsem ve zlé předtuše.

Nemusel jsem se ani dívat po bytě. Byly to ony. Náš černý kocourek a malá mourovatá. „I vy tuláci,“ řekl jsem pro sebe a pro chundelatou kočičku, která jediná ze všech našich zvířat měla dost rozumu, aby zůstala doma. Ležela v křesle stočená do klubíčka.

„Vidíš to, vidíš, kočičko, těm tulákům je úplně jedno, že kvůli nim nenapíši projev, který by naši individualizovanou, fragmentarizovanou, dětinskou, cynickou, sekularizovanou, hrabivou, permisivní a indiferentní společnost sjednotil do jedné koherentní society, jež by byla schopna stmelil se v organizovanou masu, která by byla nadána čelit lžím, nenávisti a hrabivosti globarizátorů, nadnárodních společností a jejich přisluhovačů ze strany národních vlád. Což si myslí, že v dnešních tekutých časech, v tomhle věku nejistoty se někdo o ně postará? Žijeme v nedomyšlené společnosti. Ano máme svobodu, ale ta svoboda postrádá řád. Díky privatizaci, outsorcingu, zeštíhlování ztrácíme práci a sociální jistoty. Jak vás nakrmíme? Nevíme dne ani hodiny…“ dlouho, dlouho jsem takto ke kočičce mluvil tak, jako když starý Nietsche přednášel své chmurné pravdy koňovi. Pozorně mne poslouchala, občas souhlasně mňoukla. Povzbuzen mňouknutím jsem dál pokračoval v obžalobě nezodpovědnosti zatoulaných zvířat a nespravedlivé společnosti.

„Neboj kočičko, pravda a láska musí zvítězit, vše je na dobré cestě!“ dokončil jsem svůj projev k té němé tváři aniž bych si všiml, že křeslo je prázdné. Zvíře uteklo.

„Tak a jsem v hajzlu i se svými pravdami,“ pravil jsem sklesle ku prázdnému křeslu.

„Tohle doma nevysvětlím,“ zoufal jsem si, „všechno, ale tohle ne.“

„Musím odejít,“ rozhodl jsem. Přes sebe jsem přehodil utíkáček, do tlumoku sbalil pět švestek pro Barrosa a se smutkem v očích se rozloučil s domovem. Znovu jsem se ponořil do globálních problémů. Pod nohama proběhlo jakési zvířectvo.

„Jsou důležitější věci,“ říkal jsem si a zvolna kráčel smogovou mlhou, napříč tekutými časy a nedomyšlenou společností vstříc k schengenskému prostoru přímo do Bruselu.

Za svou víru budu bojovat.

Ze zamlžených oken na mne zírala lhostejnost.
Jan Lněnička

VanekZ rozhovoru s rudym ksindlem Stepanem01:1918.11.2011 1:19:58
TondaTony Lauerere22:0717.11.2011 22:07:36
NaďaPřeklep21:5617.11.2011 21:56:48
NaďaKlikla jsem21:5017.11.2011 21:50:35
Tony LauererPne Hejno.20:1417.11.2011 20:14:05
josef hejnaSkvělý úhel pohledu. Pobavil jste mne.19:2117.11.2011 19:21:15

Počet příspěvků: 8, poslední 18.11.2011 15:28:39 Zobrazuji posledních 8 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy