Romové v Písku

neděle 23. říjen 2011 17:45

V pátečních Událostech proběhla reportáž o stavbě Komunitního centra na sídlišti Portyč. Koukám takhle na televizi, a co vidím. Kromě paní reportérky známé paneláky, plné popelnice, skelet televize ležící na trávníku naproti našemu domu (ten se zde válí již čtrnáct dní), otevřené dveře do krámku se smíšeným zbožím, který patří ochotnému pánovi, který tam má úplně všechno a rád k němu chodím nakupovat. A několik Romů.

Sídliště se jmenuje Portyč, před rokem 1989 to byla Dukla. Zřejmě proto, že zde bydleli zde lampasáci z bývalých kasáren. Mimochodem dva moji spolužáci zde sloužili a Písek si velice pochvalovali. Souhlasím, Písek je příjemné město.

Nastěhovali jsme se sem před čtyřmi lety. Prý zde žijí Romové. Nezdálo se mi to, protože jsem žádného neviděl. Byla sobota, doba oběda, tak byli všichni doma, nebo ještě spali.

Měli jsme štěstí. Ve vchodu ani v okolních vchodech žádné romské rodiny nebydlí. Přiznávám, že vzhledem k jejich tradiční hlučnosti by mi jejich sousedství vadilo. Stačí hysterická dupající a vřeštící puberťačka bydlící nad námi.

Ano, Romů zde žije poměrně dost. Mladí postávají před samoobsluhou, starší, většinou ženy, si o letních dnech vyndají židle před barák a kafrají. Kolem nich se prohánějí usmolené děti, psi a manželé. Mluví typickou romskou češtinou. Jak se jim daří nenaučit se mluvit bez jejich hrdelního přízvuku, nechápu. Zvlášť, když k dobré mluvě je třeba jistá hudebnost, kterou oni mají. Nevím, zda tak nemluví jen mezi sebou, protože ti, kteří pracovali v naší továrně hovořili normálně.

Asi dvakrát za dobu, co zde bydlíme se strhla mela. Viděli jste dvě Romky se hádat? Vydrží dlouho. Hulákají nepublikovatelná slova. Zakrátko se odkudsi zjeví jejich manželé, děti a ostatní příbuzní. Opravdu vřava. Lidé se zájmem vyhlížejí z oken, až někdo nevydrží a zavolá policii. Ta shluk rozežene a vše se vrátí do normálních kolejí.

V současné době probíhá na sídlišti revitalizace. Nové chodníky, silnice, zatravnění. Radnice se snaží zlepšit životní prostředí. Možná radní četli knihu Miloslava Petruska a Jana Balona „Společnost naší doby“. Jde o sociologickou studii. Je v ní zmíněn i tzv. syndrom rozbitých oken kriminologů Jamese Q. Wynstona a Georgie Kellinga. Ti zjistili, že pokud se objeví rozbité okno a zůstane delší dobu nezasklené, povede kolemjdoucí lidi k úvaze, že je zde nepořádek. Pocit anarchie a nepořádku se bude epidemicky šířit a může vést k napodobování. Pokud bude tedy sídliště revitalizované, zavládne pořádek, lidé si toho budou vážit a budou se k okolí chovat slušně.

Před úpravou sídliště zůstávala po romských dětech na chodníku změť věcí neidentifikovatelných, jinak řečeno, bordel. Odpadky se odhazovaly do popelnice, která byla nejblíže a pokud se tam nevešly, položil se odpad vedle. Opodál stojící popelnice zely prázdnotou. Myslíte si, že se něco změnilo? Bohužel teorie syndromu rozbitých oken na Romy neplatí, což bylo vidět i ze záběrů televize. Nutno říci, že většinoví obyvatelé se v tomto ohledu přizpůsobují nepřizpůsobivým.

Reportérka hovořila, že ve městě by mohlo vzniknout napětí kvůli stavbě komunitního centra. Možná, nedokážu to posoudit. V baráku byla petice proti její stavbě. Nepodepsal jsem ji. Obyvatelé Písku nemají Romy rádi. Snad by se dalo i říci, že část jich Romy nesnáší. Traduje se, že po té, co v roce 1993 skinheadi utopili 18letého Roma Tibora Danihela v Otavě, jsou prý Romové klidnější. Ve většinovém obyvatelstvu prý panoval s tímto skutkem tichý souhlas. Je to dosti otřesné konstatování, ale vezmeme-li fakt, že naše civilizovanost je jen barbarská kadibudka nabarvená na růžovo, není se čemu divit.

Odborně řečeno, opět budu citovat ze shora uvedené knihy. „Aby došlo k ´davové situaci´ musí být splněna ´nasycenost´, kterou neumíme přesně určit. V lokálních komunitách (řekněme na středně velkém sídlišti), které je složeno z majoritní a minoritní populace, z nichž se každá chová podle pravidel svého vlastního životního stylu, může dojít k sociálnímu konfliktu tehdy, když je překročen práh nasycenosti, tj. tehdy, když minoritní skupina je větší, než je pro majoritní skupinu přijatelné (viz problémy kumulace romské populace v sídlištních celcích).“

Pokud mohu soudit, na zdejším sídlišti zatím tato situace nenastala. Srovnám-li pražské sídliště Spořilov, kde jsem bydlel a kde nedaleko od baráku dlouho do noci hučelo osazenstvo restaurace u Řezníků s Duklou-Portyčí, je zde větší klid. Krom uvedených občasných excesů není život na zdejším sídlišti horší, než na sídlištích, kde žije většinová populace. V tomto ohledu byla reportáž nadsazená.

Pokud jsem přišel s Romy do bližšího kontaktu, jsou opravdu vřelí. Několika slovy vás dokážou obloudit, že se vám vaše egoistická dušička jen tetelí. Říkáte si, jak výborného jste získal přítele. Přítele na celý život. V případě ženy jste na vrcholu blaha, nic krásnějšího jste nezažili. Uplyne pár dní a přítel vás podrazí, žena si najde jiného. Jsou tedy Romové falešní?

V tomto ohledu jsem si vzpomněl na takzvaný funkční kříž, který je popsán v analytické psychologii C. G. Junga. Na vertikále proti sobě stojí nahoře myšlení, dole cítění. Na horizontále je vlevo vnímání vpravo intuice. Romové mají rozvinuté cítění. A cítění podle Junga vás informuje o hodnotách věcí. „Cítění vám například řekne, zda je věc přijatelná nebo příjemná či ne. Říká vám, jakou má pro vás ta věc hodnotu. Na základě tohoto jevu nemůžete vnímat a hodnotit bez určité citové reakce. Vždy jste v určitém citovém rozpoložení. Ta hrozná věc na cítění je, že je to – tak jako myšlení – racionální funkce. Všichni lidé, kteří myslí, jsou naprosto přesvědčeni, že cítění není nikdy racionální funkcí, ale naopak velmi iracionální.

Vnímání nám říká, že něco je. Myšlení nám říká, co ta věc je, cítění nám říká, co je nás hodno. Je–li člověk dokonalý ve svém myšlení, zcela nikdy není dokonalý ve svém cítění, protože nemůže dělat dvě věci najednou, jedna druhé překážejí. Mnohým lidem se zdá být cítění svrchovaně iracionální, protože v bláznivých náladách cítíte všechno možné, proto je každý přesvědčen, obzvláště v této zemi (míněna Velká Británie), že by měl ovládat své city.

Lidé, kteří mají dobré myšlení, dávají přednost myšlení o věcech a přizpůsobují se myšlením. Jiní lidé, kteří mají dobrou funkci cítění, jsou dobří společenští lidé, mají obrovský smysl pro hodnoty; jsou opravdoví umělci ve vytváření citových situací a v žití takovými situacemi. Dominující funkce dodává každému jedinci jeho zvláštní druh psychologie. V našich diferencovaných funkcích jsme civilizovaní a předpokládáme, že máme svobodnou vůli; ale jedná–li se o inferiorní funkci, nic takového jako svobodná vůle neexistuje.“


Přeloženo do Češtiny. Pokud se univerzitní profesor, člověk vědy, zamiluje do krásné cikánky vznikne nevyhnutelně tragedie. Stejně tak vznikne nesoulad, pokud si někdo myslí, že udělá z Romů inženýry a spořádané občany dle svého měšťáckého mustru. Z takovéhoto úhlu pohledu se romská otázka komplikuje. Za vinu je jim dávána především nepřizpůsobivost. V jistém ohledu je to pravda. Ale není na vině též sociální inženýrství některých radnic a hrabivost podnikatelů, kteří Romy sestěhovávají až k překročení onoho´prahu nasycenosti´, při kterém vznikají konflikty? Není vina také v oboustranné netoleranci a nepochopení?

Je hezké takto poučeně psát, ale stojí za to položit si otázku: „Nejsem i já náhodou rasista?“ Upřímně doznávám, že v jistém ohledu ano. Pokud mne okrade cikán, nenadávám na konkrétního člověka, ale proklínám celou komunitu až do Indie a sedmého kolena. Jejich životní styl je mi cizí a jak jsem uvedl, nechtěl bych je mít za sousedy.

Ale ty cikánské holky, co se tu prohánějí po sídlišti, ty by věru stály za hřích!

To by pak bylo inferno!

Jan Lněnička

Terezanepřizpůsobilí apriori???11:1115.1.2015 11:11:33
Volfgang AlbertCo s cikany?09:503.12.2011 9:50:29
JaromírK obsahu pane Jirásek21:0923.10.2011 21:09:07
Jan LněničkaHezký večer20:2023.10.2011 20:20:24
Milan JirásekChci ještě dodat.19:0523.10.2011 19:05:59
Milan JirásekHezký večer.18:5323.10.2011 18:53:20

Počet příspěvků: 7, poslední 15.1.2015 11:11:33 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy