Zas nepřijeli

neděle 21. srpen 2011 15:43

Tak jako každý rok 21. srpna vstávám o čtvrté hodině ranní a s nadějí upírám své zraky k nebi. A opět ucítím trpké zklamání, že se na nebi neobjeví ani jedno letadélko našich osvoboditelů z vojsk Varšavské smlouvy.

Kolikrát já již psal ústřednímu báťuškovi do Kremlu, aby nás přijel osvobodit od zrádných revanšistů a revizionistů, kteří naši zemi uvedli do područí kapitalistického imperialismu! Zatím jsem zůstal oslyšen.

Vzpomínám na tento den v roce 1968. Společně jsem se svojí babičkou, která občas vídávala čerty v kamnech, stál na kraji vesnice a s rudým praporem prolité dělnické krve vítal vojska Rudé armády. Ve vsi jsme byli jediní, nepočítám–li opilce Olivera, který zde v příkopu vyspával opici. I další léta jsem se na toto výročí převlékl do sváteční pionýrské nebo svazácké uniformy a odjel do nedalekých Milovic předat sovětským molodcům děkovnou zdravici.

Pak se to stalo. Myslím, že se psal rok 1990. Já přijel se svou zdravicí do půvabných Milovic a nikoho zde nebylo. Jen Komsomolskaja Pravda v oknech prozrazovala, že zde spřátelená vojska navždy přebývala. Také v naší vesnici se dělo něco divného. Lidé ve vsi, kteří mne dříve uctivě zdravili si přede mnou nejednou odplivli. Ústřední silnici začaly lemovat podivné cizácké nápisy. Například namísto naší samoobslužné Jednoty se tyčil nápis supermarket. Zrušili JZD. Musil jsem odevzdat zbraně i kroj lidových milicí. Kulaci začali kulačit, keťasi keťasit. Ano, v tu chvíli mi došlo, že je zle. Musím znovu napsat zvací dopis.

I sedl jsem, psal a čekal. Pak přišli nějací cizí soudruzi, kteří mne odvezli k výslechu a ptali se mne na mou spolupráci s tajnou policií. Byl jsem hrdý, že mohu kráčet ve stopách Julia Fučíka a popsal vše, co jsem věděl. Ne, já se nemám zač stydět. Bděl jsem bedlivě nad našimi občany, kteří měli tendence sejít z opravdové a správné cesty a jejich prohřešky jsem oznamoval svému styčnému důstojníkovi majoru Zahálkovi. Stali se z nás přátelé. Jak jsme se radovali, když byl některý z pomýlených občanů poslán na převýchovu do nápravného zařízení třeba na Mírov. Ano, vše jsem těm cizím soudruhům vyklopil, tak jak jsem byl zvyklý. Z jejich nepřátelských a pohrdlivých pohledů jsem pochopil, že je cosi v nepořádku. Snad ti soudruzi ani nebyli soudruhy.

Mé místo pomocníka VB zrušili a já se octl bez práce. Také dům mi sebrali a vrátili ho zrádcům, kteří opustili naší vlast a pro jidášský groš emigrovali do nepřátelské ciziny. Zůstal jsem bez práce, bez domova. Byl jsem na dně. Zachránil mne můj přítel major Zahálka. Založil si bezpečnostní agenturu a přijal mne do svých služeb. Znovu mám zbraň i uniformu. Dokonce i garsonku pro mne našel. Ano, my soudruzi ještě známe cenu přátelství a vzájemné pomoci. Svou víru nezradíme.

Zbývá naděje. A tak každý rok vyvěsím rudou vlaječku z okna své garsonky a čekám. Čekám zda spřátelená vojska nevyjedou ze svých hangárů a krytů a jako blaničtí rytíři, když je nejhůř, neotočí vývojovou spirálu zpět k zářným zítřkům.

Kdysi na každé služebně stálo: „Planoucí srdce, čisté ruce, chladná hlava,“ Dzeržinskij. To krédo si beru za své, s tím sloužím myšlenkám komunismu.

Dnes možná nepřijeli, ale jednou vám to se Zahálkou spočítáme!
Jan Lněnička

schumAle Pane00:2423.8.2011 0:24:30

Počet příspěvků: 1, poslední 23.8.2011 0:24:30 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy