Skanzen v Přerově nad Labem

pátek 22. červenec 2011 18:42

Na svých cestách na kole při cestě z Prahy do Nymburka se zastávkou v Líbeznících u svého přítele dosud neznámého renesančního velikána Segiho, jsem jej vždycky míjel. „Až příště,“ říkal jsem si. Ono příště nastalo.

Míjel jsem jej hlavně proto, že se mi zdál malý. Ze silnice bylo vidět pár roubených chalup nehodných mé ctěné pozornosti. Ó, jak jsem se mýlil! Jedná se o čtvrtý největší skanzen v Evropě, vyjma Švédska, kde muzeum v přírodě vynalezli. A je také nejstarší v Čechách!

Z Wikipedie jsem se dozvěděl, že:
„Jeho historie začíná okolo roku 1900. Tehdy majitel místního zámku – toskánský Habsburk Ludvík Salvátor – zakoupil pro účely národopisného muzea Staročeskou chalupu a zpřístupnil v ní veřejnosti expozici o životě v Polabí. Na tuto aktivitu navázalo v roce 1967 Polabské muzeum, které zde založilo záchranný Skanzen polabské lidové architektury. Do současné doby bylo do skanzenu o rozloze necelých 2 hektarů přeneseno celkem 30 objektů (9 chalup, 4 špýchary a další, drobnější roubené stavby a lidové památky). V jednotlivých budovách jsou umístěny tematické výstavy mapující narození dítěte a jeho křtiny, domácí pečení chleba, perníku a marcipánu, mlékařství, kořenářství, duchovní život, lidovou módu a umění, stavitelství, zpracování zrna a historii mlynářství, praní prádla ve starých časech, kamna a kamínka v domácnostech, lidové léčení nebo chmelařství a vinařství na Nymbursku. Ovocný sad dotváří malou včelařskou expozici se skupinkou vyřezávaných úlů.“

Pro větší představu návštěvníků jsou v chalupách vycpaní lidé oblečení do dobových fjortochů a kacabajek, kteří jako v pohádce o Šípkové Růžence, jakoby usnuli při vykonávání svých denní činností. Matka nad kolébkou, švec na verpánku, sedlák s rodinou u svátečního oběda.

Jak bychom asi my, zhýčkaní civilizačními vymoženostmi pochodili v oněch časech? Možná ty doby byly klidnější. Na všechno bylo více času. Aspoň tak soudím z výšivek na krojích, čepcích nebo z vyřezávaných štítů i na těch chudších chalupách. Naši předkové měli smysl nejen pro účelnost, ale i pro jednoduchou zdobnost.

Rozhodně si nemyslím, že ty dávno zašlé časy byly idylické. Žena zde měla podružné postavení – kinder, küche, kirche, jak s oblibou říkával profesor Machovec, tam bylo její místo. Pochopitelně musela přijít s věnem. Romantická láska tak patřila do červené knihovny. Dovoluji si ovšem kacířsky tvrdit, že dnešní emancipované ženy to mají složitější, aspoň co se týče smysluplného životního uplatnění. Tehdy bylo dáno. A pokud si najde chlapa vola, vyjde to nastejno. Na druhé straně porodit téměř každý rok jedno dítě a pak v šestinedělí zůstat izolovaná od světa (pouze porodní bába za ní směla), to také nebyl žádný med.

Naskýtá se otázka, jak mohli naši předkové žít bez supermarketů? Nezbývalo jim, než být soběstační. Žádné cargo, žádné kamiony na autostrádách, které neexistovaly. Děsí mne hrůzná představa nemít jahody v zimě. Expozice dokazuje, že si dokázali poradit. Těch nástrojů a udělátek, těch pozapomenutých názvů mechanických strojů, které bychom sotva dokázali obsluhovat. Některé vystavené předměty si však můžeme pamatovat z domácností našich babiček. Vše mělo svůj účel. Věci byli fortelné, na celý život a šetřilo se. Kam by s takovou přišlo naše národní hospodářství?

Stravovali se podle roční doby. Základem kromě zelí, to bylo vždycky, byla polévka, odtud tedy pořekadlo, že polívka je grunt. Větší jídlo měli jen při obědě, většinou, kaše – hrách a kroupy. Brr! Vegetariáni by měli radost. V muzeu naleznete i všeliké recepty na různé pochutiny, například na kočičí svatbu.

S ničím se neplýtvalo, vše se zužitkovalo. Vzpomněl jsem si na babičku, která na adresu hospodaření naší rodiny říkala: „Ani prst po mně nemáte!“ Také se mi vybavila Babička Boženy Němcové: „Dobrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí.“ Barunčina odpověď se mi bohužel vyjevila v oné přepracované sprostonárodní podobě.

Zaujalo mne, jak velkou roli hrálo včelařství. Med byl používán jako sladidlo, užíval se k vaření medoviny, voskové svíce byly tím nejkvalitnějším svítidlem.

Povšiml jsem si chaloupky se dvěma docela malinkými pokojíky rozdělenými předsíňkou. „Herdek v tomhle bych žít nechtěl.“ Dozvěděl jsem se, že je to příbytek pro podomka. Srovnám-li to s čínskými dělníky, kteří po práci ve fabrice, jdou bydlet do skříní, byl to konfort.

Dumal jsem, zda slovo skanzen nemá něco společného se Skanskou, neblaze proslulou firmou, která plundruje krajinu svými příšernými stavbami. Doma jsem se opět podíval do Wikipedie. A ejhle: „Slovo pochází ze švédského skansen, což znamená hradby, a to podle parku ve Stockholmu, kde bylo první takovéto muzeum lidových staveb v roce 1891 založeno. Ve švédštině se skansen čte i píše se s, neboť švédština nezná hlásku z.“

Na závěr se nabízí otázka. Nebyli na tom naši předkové lépe než my, se všemi civilizačními vymoženostmi a pohodlím? Možná ano. Měli svůj řád, své nebe, zatímco my se plácáme v chaosu a nejistotách postmoderní doby. Nesmíme však zapomínat na neúrodu, nemoci a války, které naše předky sužovaly. I tak byl jejich život jednodušší. Není to tak dlouho, kdy se svět vylil ze břehů tradiční společnosti a docela se zmenšil. Lidé však svým myšlením zůstali v době kamenné.
Jan Lněnička

hankaMoc hezký! Reputace!02:151.8.2011 2:15:59

Počet příspěvků: 1, poslední 1.8.2011 2:15:59 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy