Retro

neděle 11. duben 2010 14:24

Je neděle a tady v Písku chčije a chčije a mne se zmocnila nostalgie po starých časech, kdy to stálo za nic. Mírně řečeno mi vadí pořady, které s pýchou zesměšňují náš život v období normalizace. Novináři a televizní redaktoři, kteří v tu dobu tahali kačera po dvoře, píší tendenční články, ze kterých musí mladá generace získat dojem, že jejich rodiče byli úplnými tupci. Vlastně mě to uráží. A přitom díky nepřítomnosti otupujících médií (bolševická propaganda byla k smíchu), internetu, chrámů konzumu, jsme žili možná aktivněji, než naši protokapitalističtí kritici. Každou neděli ráno byla burza s deskami.

Znamenalo to vstát dříve, abyste chytli dobrého prodejního fleka, případně svých pár bytelných nahrávek vyměnili za jinou dobrou muziku. Nepatřil jsem zrovna k těm největším burzovním makléřům. Kolik se taky dá nakoupit za peníze z učňovského žoldu a za defraudované peníze, které jsem dostával od rodičů na stravenky ve školní jídelně. Ale každý týden jsem měl přísun nové muziky, kterou jsem nahrával na rodinný magnetofon B 42.

Letenskou burzu mám v paměti nejdéle. Mlhavě si pamatuji, že byla burza na Václaváku, přes nějž jsme v neděli chodili s tatínkem a dědečkem po pražských kostelech a památkách, abychom pak skončili v hospodě U dvou koček. To jsem však ještě neprodával ani nepil. Ona také na Letné nejdéle vydržela. Policii se to samozřejmě nelíbilo, takže občas se na nás přišli podívat, aniž by cokoliv koupili nebo vyměnili. Příslušníci desky nesbírali, sbírali lidi. Nakonec se burza musela přestěhovat. Stal se z ní takový stěhovavý cirkus jako závody formule jedna. Takže si ji pamatuji například v Motole, v Krčáku, pak ve Vysočanech, v Komořanech a bůh ví, kde ještě byla. Tam však už se přifařili veksláci, takže to už nebylo jen o deskách.

A protože nebyl facebook, musili jste zvednout zadek a zjistit, kde je nové místo, kde dostanete dobrej bigbít. Nebylo to tak těžké. Stačilo zajet na Malou Stranu, která ještě nebyla cukrkandlovou maškarádou s turisty a klotovými rukávy, ale obydlené místo, které mělo svého genia loci. A byly zde hospody a v nich máničky. Od zdola: U Glaubiců, U Bonaparta nebo U slunců se vždycky dalo narazit na informovaného jedince, který nové místo konání znal.

Na burzu mne poprvé v roce sedmasedmdesátém zavedl můj spolužák Franta Švík, tím ho zdravím. Myslím, že i on zde byl prvně, ale znal místo a to se počítá. V té době frčel punk. Tahle hudba to byl čerstvý vánek v rockové muzice. Nabuzení rebelové s kytarami, jejichž hudba měla energii a názor. No future! Něco pro nás. Punk jak stehno, jsme říkali. Není divu, že naše první deska byla od Sex Pistols. Singl Pretty Vacant a na druhé straně byla asi sedmiminutová verze skladby No Fun. Koupili jsme to od takového brejlatého vysokého zrzouna s vlasy jako když hoří Brandejs. Zrzavý diskžokej.

Přišel jsem k němu a ptám se ho jako drsoň, kterej se vyzná v kšeftu: „Za kolik?“

„Za devět,“ odtušil přezíravě.

„Jo, rozmyslim si to.“ Překvapeně jsem pádil přeplněnou burzou za Fandou.

„Ty vole za devět, je to možný, není to nějaký divný?“

Fanda taky nevěděl. Oběma nám vrtalo hlavou, jak je možné, že malé desky Supraphonu stojí dvanáct korun a takováhle prda je za devět.
„Hele já se ho ještě zeptám.“ Bylo mi to trapné, ale touha mít doma takový klenot byla silnější. Pochopitelně jsem se dozvěděl, že těch devět je devadesát. Nastalo další dilema. Jít do toho za takovou sumu, nebo nechat být?

Zkoušel jsem smlouvat. Neúspěšně. Co teď? Mám, nemám? Leč touha je zázrak, a tak jsem neodolal. Bylo to doma. Jako vítězi jsme přišli k Fandovi domů vystrčili repráky z okna, aby celé sídliště Spořilov slyšelo, že máme punk jak stehno. Další týden se nám Pistole za devět prodat nepodařilo, šly za sedm.

Neděli co neděli v každý čas a v každé roční době jsme takto trávili svá dopoledne, pokud jsme ovšem jako nejslavnější neznámá skupina Plexouši nepilovali svůj repertoár ve Zvoli. Žili jsme jak se dalo a bylo to fajn. Bolšány jsme nesnášeli stejně jako tu dnešní vládnoucí svoloč. Šťastné zítřky byli a jsou zatím v nedohlednu. Přiblblá propaganda frčí dál jen s opačným znaménkem. Co naděláme.

V jednom šuplíku na Spořilově mám spousty nahrávek s burzovními klenoty, na skříni je kotoučák již novější než stará B 42. Nehraje. Již dvacet let si slibuji, že ho nechám opravit. Zatím to nevyšlo.

Ale jednoho dne, nechám ten magič opravit! Vystrčím repráky z okna, pořádně to vohulim a na truc všemu uvědomělému novinářskému potěru, který nás oblbuje a horem dolem do nás hustí, jak jsme byli nemožní, pustím nahrávku z desky Never Mind The Bollocks Here´s The Sex Pistols bytelnej kousek Anarchy In The UK:

„Já jsem antikrist.
Já jsem anarchista.
Nevím co chci,
ale vím jak toho dosáhnout.
Možná napravím špatnej čas
a zastavím dopravu.
Váš sen o budoucnosti je nákupní schéma!?
Používám anarchii,
Protože chci být anarchie!
Destroy!!!“

V mém věku je to zajisté na pováženou.
Jan Lněnička

Miratakze PANE21:5712.4.2010 21:57:58
HelenaJá teda nevím...08:3612.4.2010 8:36:36
NaďaI já jsem21:5711.4.2010 21:57:25
jan varguličTady na Hané..17:5511.4.2010 17:55:40

Počet příspěvků: 4, poslední 12.4.2010 21:57:58 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy