Dnešní době nerozumím

neděle 17. leden 2010 12:40

Ano, přistihl jsem se že stárnu. Senilním. Mám Alzheimera. Jsem schizofrenik. Patřím do starého bolševického haraburdí.

Nedokáži se orientovat v akciích. Nechápu proč mě má spasit volný trh. Proč je kapitalismus svoboda? Neumím podnikat. Neumím krást. Nemám konexe. Nejsem nic.

Budu–li krást, zavřou mne, až zčernám, budu-li lhát, přijdou mi na to, podvedu-li, odhalí mne. Postavím-li si trpaslíka na zahradě, vyroste mi Knížák. Ne, mne pan prezident za vydírání, za podvody, ani za krádež milost nedá. A ani Bůh mi chloupek neodpustí.

Z jakého důvodu se ti, od nichž chci pouze to, co mají dělat, cítí ukřivděni? A já se trápím. Nemám po nikom nic žádat. Je to má vina, mea culpa, nebo zhovadilost? Mám se stát Buddhistou? Nic nechtít, na ničem nelpět a vlétnout tak rovnou do nirvány? Ale jak? Jsem plný zlosti, agresivity a nepochopení. Nepochopen nechápu.

Nevím, proč namísto kněží a proroků jsou ekonomové ti, jenž mají přinášet světlo a spásu do našeho života. Již v době základní vojenské povinnosti jsem si povšiml pokřivenosti jejich charakterů. Nikdo na nás tolik nepráskal jako oni. Seděli o Zprávách na „pévéesce“ (politicko výchovná světnice), kafrali a jak Brouk Pytlík všemu rozuměli. Nakonec jeden z nich nastolil zlodějnu jako zákon. Co jiného přinesli než podlost, hrabivost, lež, lichvu, exekutory, bankovní domy a krizi?

Říkají, že naše epocha je nejlepší ze všech. Leč procento lidí trpících psychickými problémy na naší straně světa je největší co svět světem stojí. Možná také nerozumějí. Sebrali nám nebe, sebrali nám Marxe, víru v pokrok. A dali nám?

To si ve své senilitě neuvědomuji. Ve své tuposti nedokáži odhalit kouzlo naší doby. Jsem proti své vůli zahlcen reklamami horšími než závěry XV. Sjezdu strany. Vím, že jsem starý vypitý kořala, který svůj mozek rozpustil v lihu a teď mu kape na maják. Toužím po rovnosti, volnosti a bratrství a odmítám kamarády na facebooku, který ani nemám a nechci mít. Jsem nekomunikativní.

Zmizely ženy, zmizeli muži, zůstal gender.

„Jeden přítel čeká na odpověď,“ došlo mi včera na mail. „Kde na mne přišel?“ ptá se paranoik ve mně. Nechci virtuální přátelství. Nechci ICQ. Nechci ani twiter. Nechci celé noci prožvanit na obrazovce o ničem s někým, koho neznám. Může vzniknout přátelství, láska, vztah na monitoru? Možná ano. Mé foglarovkami pokřivené vnímání si je však nedokáže představit.

Nikdy jsem ten brak neměl číst. Zkazil mi budoucnost. Dnešní mladí nečtou, jen čučí do počítačů. Jsou připitomělí, flexibilní a výkonní. Nás staré bez mrknutí oka zplynují.

Ó, vraťte se zpět ty časy, které stály za hovno. Ó, vrať se zpět dobo, které jsem rozuměl. Věděl jsem, co je dobré a co zlé. A věděli to i ostatní.

Stupidita a hloupost na mne padá odevšad, čímž se má již tak vyšeptalá mysl rozpadá na prach. Prach, který jsem a v který se obrátím. Prach netoužící po porozumění po smyslu ani po nirváně. A ve své urně přenádherné zvolím Komunisty navěky.

Ale teď žiji a jsem v depresi, kterou jsem si způsobil, že se mi v mozkové kůře objevily zas ty okrouhlé chomáče rozpadlých nervových vláken. V jejich středu je hrudka tvořená bílkovinou amyloidem. Hypotéza je taková, že amyloid poškodí výběžky nervových buněk. Alzheimer jako vyšitej!

Na svém psaní i životě pozoruji lehkou demenci, obtížné dorozumívání, zapomínání, zakládání věci, podezíravost, vztahovačnost, popírání problémů a poruchy paměti, dezorientaci v čase, bloudění na známých místech, obtížné rozhodování a bezradnost, ztrátu iniciativy, známky deprese, úzkosti a agresivity, ztrátu zájmu o koníčky, změnu osobnosti – sobeckost a egocentričnost.

Nedá se nic dělat. Staniž se. Vsjo róvno! „Už je to tady!“ volám z plna hrdla. Z krepového papíru si vystřihávám podlouhlou třepetalku s nápisem : „Se Sovětským Svazem na věčné časy!“ oblékám si pionýrský stejnokroj, zavazuji šátek, vyrážím bludu mládí vpřed! Z nedopnuté košile se valí chlupatý odulý těřich.

Nic se neděje, jdu do průvodu. Znám manažera, který šel meditovat do budhistického kláštera, jeden radní transmutoval na yetiho, já mám Alzheimera. Šílenství postupuje.

Postupuje i budování nesmyslné babylónské věže. Nepřítel jejího pádu číhá na každém kroku. Je to Bůh? Jsme to my?

Nebudeme si toho všímat. Nepřízpusobivé nacpeme do blázinců, aby nekazili kredit. Silné a hloupé nacpeme do montoven.

To nic. Tvořím si vlastní svět. Mám bludy a chmury. Má osobnost upadá.
Jak praví největší český básník Segi:

Jsem jenom páter noster na prahu schizofrenního vnímání.
Mám doma pech a sbírku koster na vahách nerovnovážného váhání.

Už jsou tady. Dívají se divně. Zřeli mě. Naposledy mávám s třepetalkou. A….

„Pomóc, pomóc! Kam mě neseté!!!“
Jan Lněnička

jurajTo nic,09:4218.1.2010 9:42:40
milánoVám můžu dát pane jedinou radu07:4718.1.2010 7:47:06
Milan JirásekNu, pane Lněničko,16:2417.1.2010 16:24:33
Thomas Irl.Ano Jane15:3117.1.2010 15:31:47
NaďaK tomu já říkám14:0417.1.2010 14:04:50

Počet příspěvků: 6, poslední 18.1.2010 9:42:40 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy