Tři sezony v pekle

neděle 6. prosinec 2009 19:23

O tom, co ve filmu nebylo.

Tři sezóny v pekle je film dle mého gusta. Film je napsán podle memoárů mého oblíbeného filosofa, básníka a spisovatele Egona Bondyho Prvních deset let.

Drama lásky na pozadí dějin, by se dalo napsat otřepaným novinářským žargonem.

Mnozí kritici se pozastavovali nad tím, že se míjí jak s autentickými postavami, tak s dramatičností doby. Jde prý o prázdný počin jednoho reklamního režiséra.

Já jsem se nejen dobře bavil, ale dokonce jsem si říkal jako papež nad sadistickým spektáklem Umučení Krista: „Takhle by to mohlo být.“ Myslím, že to hlavní o čem Bondy ve své knize píše, film vystihuje.

Kniha Prvních deset let je napsaná s nadhledem, že se člověk většinu knihy nad bláznivými událostmi doby a peripetiemi vztahu Egona Bondyho a Jany Krejcarové (ve filmu Ivan Heinz a Jana) usmívá pod vousy. Jak jinak také psát o sobě a průserech dob minulých, než s lehkou nadsázkou a ironií. Podotýkám, že našinci by se to žít nechtělo. Pokud je tedy filmu vytýkána malá dramatičnost a to, že věci nejsou podány s patřičným patosem, který kadí maggi v kostkách, je tato výtka lichá.

Nakonec i výsledný dojem pro mne byl pozitivní a oproti americkým filmům vcelku opačný. Zatímco v americkém filmu hlavní hrdina zachrání svět a všichni v auditoriu tleskají a divák v kině si klepe na čelo, ve Třech sezónách v pekle hlavní hrdina chce také idealisticky zachránit svět, jeho sen o lepším spravedlivějším světě se nekoná, ostatní ani nejásají ani netleskají, klepou si na čelo a zavřou ho do blázince. Hrdina se však svého snu nevzdává a divák, je-li aspoň trochu snílek, má chuť tleskat.

Ani skutečný Egon Bondy se svého snu nevzdal. Ve své Útěše z ontologie se dopracoval až jakémusi kosmickému marxismu. Mnohokrát si povzdechl, kolik času ztratil, když vysvětloval, že to co je zde považováno za marxismus a socialismus je jen karikatura této filosofie a společenského uspořádání.

Byl jedním z mála filosofů, který se nevylhal z otázky smyslu bytí. Stojí jsoucno za to aby existovalo? Existence pro existenci, není to pro člověka příliš málo? To je jedna ze zásadních otázek jeho Útěchy z ontologie. Neodpověděl na ni. Doufal, že odpověď najde budoucí šťastná generace žijící v beztřídní společnosti, jež dokáže plnohodnotně naplnit svůj život.

Snil o permanentním štěstí, ne opřeném o drogy, omamné látky, či nějaké útěšné náboženství, ale o plně reflektované lidství.

Jeho osudová žena Jana Krejcarová mu přinesla jak prchavé okamžiky štěstí, pro které stojí za to žít, tak i peklo…

Básník Ivo Vodseďálek o jejich prvním setkání napsal: „V prosinci 1948 mně volal Egon Bondy, abych ihned přijel do Slavie. V prázdné kavárně seděl s neupravenou mladou ženou oblečenou v utahaném svetru a pánských kalhotách (což bylo v té době zcela nepochopitelné). S mírně šilhající Janou Krejcarovou.

Alter ego filmové Jany je Jana nebo Honza Krejcarová ztvárněná ve filmu polskou herečkou Karolinou Gruzskou. Honza byla dcerou Mileny Jesenské. O sobě tvrdila, že je dcerou Franze Kafky. Narodila se 14. srpna 1928. 11. listopadu roku 1939 odvezlo Milenu Jesenskou gestapo. Vyrůstala pak s dědečkem. Cholerický, leč věhlasný zubař a univerzitní profesor Jan Jesenský byl potomkem slavného Johannese Jessenia, lékaře, filozofa a rektora Karlovy univerzity, který proslul tím, že jako první vykonal veřejnou pitvu.

Ve filmu se jí podařilo emigrovat do Francie, ve skutečnosti byl její osud více než pohnutý. Osudová žena Egona Bondyho měla pět dětí, čtyři manželství a v mládí neutuchající sexuální apetit. Za zanedbání povinné péče o dítě byla rok zavřená v pardubické věznici. Přijala katolickou víru. Zemřela při automobilové nehodě 5. ledna 1981. To je jen zlomek z bohatého životaběhu této pozoruhodné ženy.

Profesor Machovec tvrdil, že ženy nemají potřebu příliš psát, či svou tvorbu prezentovat (vedle básní nabitých perverzní sexualitou napsala ještě útlý text Clarissa, který líčí něžně erotický vztah zralé ženy k mladíčkovi, kvůli honoráři napsala budovatelský román Hrdinství je povinné a soubor válečných povídek Nebyly to moje děti). Profesor dále hovořil o tom, že občas se najde inteligentní žena, která strčí všechny své mužské protějšky hravě do kapsy. Krejcarová naplňovala oba tyto fenomény.

„A tak jsme vymezili soboty v kavárně Letná, kde se sešlo třeba dvacet lidí a všichni ji poslouchali, jak zajímavě analyzuje různé situace, povídá, odpovídá… Ten dar řeči byl nepřeklenutelný,“ vzpomíná její poslední manžel výtvarník Daniel Ladman.

Možná plně ji charakterizuje několik vět, které napsala v dopise Egonu Bondymu:
„Nikdy jsem neměla moc velký sklon udržet si zdravý rozum, snad je to prostě tím, že nemám žádný, nebo je to tím, že mám ke zdravým a rozumným projevům odpor téměř fyzický. Ušetřete mne proboha zdravého rozumu, při své vitalitě vydržím víc, než kdokoliv jiný, ale na zdravý rozum umřu do týdne.“

„Honza byla labutí bílou s poraněnou perutí, ale s krásnýma, velikýma a smutnýma očima a se srdcem prokleté básnířky. V hlučné společnosti sedávala jako perla na dně propasti, posunutým okem zírala tam, kam se dívávali moudří rabíni, kteří přečkali několik pogromů…“ Takhle ji viděl Bohumil Hrabal.

Oba spojuje nejen jejich tragický skon, ale i nepokoj a nepoddajnost, jíž čelili svému osudu a hlavně sen o světě ve němž by se dalo svobodně a šťastně žít i se všemi nedostatky, vadami a nedokonalostmi, jimiž jsou lidské bytosti obdařeny.

Tím jsou mi sympatičtí.
Jan Lněnička

MedardSlovensko19:2430.4.2010 19:24:15
Petra ZajícováJste mě předběhl,11:487.12.2009 11:48:32

Počet příspěvků: 2, poslední 30.4.2010 19:24:15 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy