Podzimní epištola

úterý 17. listopad 2009 15:02

Chtěje vzkřísit národ a stát se tak novodobým Jidášem majícím největší podíl na zbožštěním Krista, jsem před dvaceti lety zavedl studenty na Národní třídu. Ano, chtěl jsem ráj na zemi. A tak jako Jidáš jsem se zklamal.

Za dávných časů namísto svatého společenství vznikla církev a před dvaceti lety namísto společenství rovnosti a svobody se zjevila zbožštělá ruka trhu.

„Marnost, marnost a nic než marnost,“ řekl Kazatel.

Všechno nahromaděné zlo držené pod totalitní pokličkou jakoby se z duše ujařmeného národa vylilo na světlo.

Zmar a prasečí chřipka obchází vytunelovanou republikou. Kapitalističtí svazáci společně s novinářskou žumpou, jež před dvaceti lety tahali kačera po dvoře, nás poučují, že máme komunismem vymyté mozky.

Námezdní síly v cizáckých montovnách se bojí ozvat ze strachu před svými chlebodárci, jež mají moc jako feudál na panském dvoře. Jediná naše svoboda je držet hubu a krok. Znovu ryjeme držkou zemi.

Osvícení filozofové žvaní o pravdě a lásce, jakoby nevěděli, že lidstvo je nepoučitelné. Lumpové, grázlové a politici se spojili v jednotnou národní frontu a tunelují náš stát jako trať posázavského Pacifiku, že ani to prkénko od hajzlu nám již nepatří.

Napomádované cukrkandlové fasády domů uvnitř rozežírá rakovina řítící se na hlavy moderních otroků. Pod značkovým oblečením nekonečná prázdnota. Pod konzumní nezažraností bilionový dluh.

Všude vládne tupost!

Vládnoucí svoloč vhání voliče do rukou bolševiků a i já, moderní Jidáš, doufaje že svět se změní, znovu je volím,.

Ano! Doba je zlá, přichází čas na Podzimní epištolu Miroslava Floriana. Báseň, která dvacet let čekala v mém archivu, až nadejde její čas:

Podzimní epištola
Miroslav Florian

Komunisté se nemusí jen kát.
Nemají se proč stydět za svou víru.
Šli na zteč v Karpatech,
šli zpříma pod sekyru,
snad je to dávno, snad je to už pasé;
ale ne všechno smaže listopad.
Bránili máj-oslaví jej zase.

Nad komunisty dneska
sviští bič;
a nezdá se tak zcela sametový.
Šátrá i po Julkovi po Zikovi
a jednačtyřicet let škrtne bez cavyků…
Rozverný biči, výskej si a syč,
Nevzdáme socialistickou republiku.

Komunisté se nesmí mlčky třást -
a zejména ti nezištní a ryzí.
Co přemetů
lze vzhlédnout v televizi!
Dá tahle země na kulatá slova?
Už teď se vznesla ze svraštělých brázd
v podhůří plachá vločka únorová.

Komunisté si nemohou nic lhát.
Čeká je dlouhá,
odříkavá směna.
Budoucnost nebyla však poražena.
A naše hvězda do mlh nevytratila se:
tu vždycky spíše rozžal strohý chlad…
Milostný šeřík připne si ji zase.

A slunce přečte hlavní referát.

Myslím, že toto je opravdový klenot mé sbírky materiálů z roku 1989.

Ano, i shora uvedeným negativistickým pohledem zle zřít skutečnost. Svým způsobem bychom nebyli daleko od pravdy. Jenže dopadli bychom jako novináři, kteří neznalí reálií, ať už v té době byli příliš mladí nebo tak psát musí, referují o době realsocialismu zkresleně jako o době temna, kdy jsme pod komunistickou knutou úpěli a strádali v nesvobodě a svůj čas, po který jsme nebyli týráni komunistickou policií, utápěli ve frontách na banány. Připomíná mi to paralelu s prvorepublikovým: tři sta let jsme trpěli. Obojí je nesmyslné a krátkozraké.

Pouze negativistické vidění světa považuji za psychopatické, o čemž dostatečně svědčí expresionistický úvod tohoto článku.

Dobrá, je opravdu dnešní doba tak děsivá, že „Není co slavit“, jak hlásá název akce dnes pořádané na Václavském náměstí?

Nemíním zde agitovat a dělat výčet tisíce věcí, které se povedly. Chtěl bych hovořit
o smysluplnějším faktoru sametové revoluce.

Pro mne osobně je nejdůležitější, že z našich životů zmizela beznaděj. Hlavní atribut sedmdesátých a první poloviny let osmdesátých. „Hanba vystřízlivět,“ říkalo se. Patrně bych se uchlastal. Nebylo nic, co by mne od tohoto záměru odradilo.

To, že se vrátila do mého života naděje, vděčím polistopadovým změnám. Pochybuji, že bych se snažil cokoliv na sobě zlepšit pod zorným úhlem postoje, že všechno je k ničemu a je zbytečné cokoliv s tím dělat.

Listopad nám dal možnosti změnit sebe a společnost. Měli bychom se ptát jak se nám podařilo jich využít? Pokud si odpovíme, že vůbec, můžeme být právem zklamaní a tudíž není co slavit.

Za sebe si mohu odpovědět tolik, že z mých maximalistických plánů zůstalo reálné torzo. Mohli jsme zjistit, že pro některé své plány nemáme předpoklady. Poznali jsme sami sebe. To není málo. Pokud naše sny zůstávají nenaplněné, je naděje, že se nám je podaří někdy uskutečnit.

Nezoufejme, pokud se mnohé nepovedlo. Jak říká Egon Bondy: „Buď to napravíme my, nebo to napraví někdo jiný.“

Ráj na zemi odložme na neurčito.
Jan Lněnička

Thomas Irl.Jo, dobry22:2717.11.2009 22:27:38
Karel JirásekZávěr.21:1217.11.2009 21:12:58
Lída V.Děkuji!17:1417.11.2009 17:14:49
NaďaNezklamal jste16:1917.11.2009 16:19:34

Počet příspěvků: 6, poslední 10.4.2010 11:23:57 Zobrazuji posledních 6 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy