Kázání

pondělí 28. září 2009 22:06

V jedné diskusi pod mým článkem jsem byl osočen, že mluvím jako kněz. Dobrá. Tak proč si nestřihnout kázání. Zvlášť nyní o svatém Václavu a návštěvě Svatého Otce v Čechách, v atmosféře napěchované duchovnem. Může se kdokoliv vztekat, že je to megalomanská show a kdesi cosi, ale je třeba si uvědomit, že papež je zástupce miliónů věřících po celém světě. Jeho význam a vliv dokonce sahá daleko za hranice městské části Prahy 13. A že bude uzavřená dálnice. Snad se někdo v bezduchých popelnicích na kolech zamyslí nad něčím jiným, než co nakoupí v hypermarketu. Ostatně i vztek je vztah.

To třeba zastaví kolona před Brnem a pan Holátko řekne manželce: „Zatracenej papež, toho nám byl čert dlužen!“

Od Papeže Josefa Ratzingera mám dvě knihy Úvod do křesťanství a Eschatologie smrt a věčný život. Fakt hustý čtení. V době, kdy jsem je četl, jsem byl spíše ovlivněn špiritusem než spiritem, takže jsem jejich košatým ideám mnoho nehověl. Nevím, jak bych pochodil nyní. Josef Ratzinger je prostě katolický intelektuál. A já? Jen jakýsi Zacheus čekající na oslovení, jak podobné typy označuje Tomáš Halík.

Jak známo, součástí mše jsou již od doby Jana Zlatoústého homilie. Ne, že bych se chtěl srovnávat se Janem Zlatoústým, zuby mám jak ohořelé františky, takže mne v nejbližší době čeká mlaskačka. Ale proč to nezkusit. Je malý ten, kdo má malý cíl.

Homilie se skládají ze čtení dvou úryvků z bible posléze spojených s výkladem pro věřící, čili kázáním. Tak tedy slyšte:

Pozdravpánbu!

Až na věky.

A tuhle znáte? O marnotratném synovi.
Jeden člověk měl dva syny.Otec jim dal část majetku. Jeden syn dřel jak Ukrajinec a druhý svůj díl rozmařile promrhal. Když ve světě zjistil, že i nádeník u jeho otce se má lépe, kajícně se vrátil. Otec byl štěstím bez sebe, nechal zabít sele, oblékl ho do slavnostního roucha a nechal mu hrát dechovku. To uslyšel druhý syn a pěkně ho to nakrklo a hned spustil na otce bandurskou: „Já tady makám jako vůl a hovno z toho a tady frajírek si přijede a ty se můžeš podělat.“ Otec mu řekl: „Moje dítě, tys byl vždy se mnou a všechno, co mi náleží patří tobě. Ale je třeba se radovat a oslavovat, protože tvůj bratr, jenž byl mrtev, se navrátil k životu; byl ztracen je nalezen.“

Pěkný příběh, ale pojďme ještě dál. To je prosím z Lukášova evangelia.
Ale já vám pravím, milujte své nepřátele, čiňte dobré těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vám zlořečí a modlete se za ty, kdo vás očerňují.
Činíte–li dobré těm, kdo vám prokazují dobro, jaká je to od vás milost? Vždyť to dělají i hříšníci. Ale vy milujte své nepřátele. Vaše odměna bude veliká, budete syny nejvyššího Otce, neboť On je dobrotivý k těm, kdo jsou bez vděku a zlí.

První podobenství se dá z hlediska lidského pochopit. Rodiče zpravidla svým ratolestem odpouštějí nejen sedm a sedmdesátkrát, ale i tisíckrát. Problém je, jak k tomu přijde ten slušný syn. Býti jím, byl bych taky na toho hýřivého fracka pěkně naštvanej. Navíc z vlastní zkušenosti vím, že zloděj zůstane zlodějem, prostopášník prostopášníkem a hýřivec hýřivcem. Být jím zeptám se otce: „Jak dlouho myslíš, že bude tenhle frajer sekat latinu, ten nás ještě jednou přivede na buben.“ A má recht, jenže otci tohle nevysvětlí.

Církevní otcové tvrdí, že mají radost z každé zbloudilé duše. Čím větší obrácený lump, tím lépe. Jak k tomu přijdou slušné poctivě praktikující ovečky. Ale budiž, dá se to pochopit, škoda lámat hůl nad každým hříšníkem. Snad to marnotrapný syn myslí upřímněji než Standa Gross a opravdu svých činů lituje a hodlá je napravit. Sami víme, kolik kdo z nás v životě nadělal chyb a nepravostí a bylo nám odpuštěno nejen rodiči, ale i bližními, na kterých jsme se prohřešili. Kdybychom nedokázali odpouštět svým bližním, unenáviděli bychom se k smrti.

Ovšem u Lukáše (6, 27 a dál) je to jiné kafe. Jedna z nejnáročnějších částí křesťanského poselství. V dnešní vypjatě individualistické kořistnické době plné agrese by naplnění této části znamenalo dokonalé šílenství. Charles Maurras napsal, že Izaiáš, a Ježíš, David a Jeremiáš, Ezechiel a Šalamoun nám svým příkladem a svými řečmi podávají vzorky šílenství v čiré podobě.

Vždyť co je: „Tomu, kdo tě uhodí na jednu tvář, nastav i druhou,“ než blábol. Sakra, tak mu ji seknu taky. Nebo, že mám žehnat svému šéfovi v práci, který mi zlořečí. Tomu kreténovi. To snad ne!

A co by si počali politici. Co s láskyplnou armádou? Místo bomb na Sarajevo, Irák, Čečnu by dopadaly květiny. A co nacionalisti, revolucionáři, rasisti, jak by k tomu přišli?

Ano, Ježíš byl nepolepšitelný naivní snílek. Nebo nebyl?

Svět by možná vypadal jinak, kdybychom se jeho poselství drželi. Pan profesor Machovec podává Ježíšovo poselství v knize Ježíš pro moderního člověka ve formě, která je srozumitelná i pro našince.

Ježíš dle profesora Machovce netvrdí, abychom se poddávali zlu a jako bloumové se nechali okopávat jako fackovací panáci a byli pasivní. Ježíš tvrdí, abychom neopláceli zlu jeho vlastními prostředky. Máme být aktivní. To, že to lze, nakrátko dokázal Gándhí. Ano, zastřelili ho. Jeho vzdor byl natolik nebezpečný, že ho museli odstranit jeho radikálnější souvěrci.

Celá myšlenka aktivního nenásilí, milosti a odpuštění je stále natolik kacířská, že by mohla svět obrátit vzhůru nohama.

Je to nemožné? Znovu se obrátím na profesora Machovce a jeho knihu, v níž říká, že radikálním odkazem Ježíšova učení je: „Změňte se. Změňte sami sebe.“ Revoluce srdcí, říká Dalajláma. Bez ní je jakákoliv společenská změna zbytečná. To vidíme sami.

Jenže sami sebe změníte a co ostatní? Budou vás pokládat za blázna, rozvraceče a nakonec skončíte na Golgotě. Máte naději, že vstoupíte do dějin a prohlásí vás za svaté. Ale spíš vás šoupnou do blázince. Kdo by o takové pocty stál?

A víte co, radím vám: jděte domů. Dnes pozdvihování nebude. Votevřete si pivko, vyndejte z trouby pečínku, pěkně se nadlábněte a pak si dejte šlofíka. Ježíš z vás asi radost mít nebude, na nebe se také nedostanete, ale aspoň to nějak v klídku doklepete do smrti. Udělám totéž. Bůh ví jestli nějaké nebe existuje.

A jak říkal drahý pan profesor, na hrob si pak můžeme dát: „Zde odpočívá pan řídící učitel na odpočinku.“

Lidé spěte.
Jan Lněnička

loveveros kůží na trh11:4520.11.2009 11:45:01
danielaTo nebylo ze mně21:4630.9.2009 21:46:45
jan lněničkaBylo by to krásné20:5830.9.2009 20:58:26
danielaPožehnání a ne zlořečení23:2929.9.2009 23:29:52
la.mi(Michaela)Pane Lnenicko14:4529.9.2009 14:45:48
Lubomír PerkNo tak ke kázání to má pravda trochu daleko,13:4929.9.2009 13:49:10
Monika M.Mě se tedy kázání06:5229.9.2009 6:52:00

Počet příspěvků: 7, poslední 20.11.2009 11:45:01 Zobrazuji posledních 7 příspěvků.

Jan Lněnička

Jan Lněnička

Má písecká mise skončila úspěšně. Nyní jsou mým domovem posázavská loviště. Plch, skunk,vše utíká po stráni od Medníka.

Lidé páchají různé pošetilosti a já, uposlechnuv podobenství o hřivnách a svou ženu, píšu.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy